A když jeho tam hledali, Eufemián vece: Nic o tom neviem. V tu dobu Archadius a Onorius ciesařové s papežem, jemužto Innocencius řiekali, do domu Eufemiánova vjidechu. Tehda sluha svatého Allexie, přistúpiv k svému pánu, k Eufemiánovi vece: Viz, pane, snadť jest onen chudý pústenník, ještoť jest v tvém domu, jemuž já posluhuji, tohoť znám, že svatý a pokorný člověk jest. Tehda Eufemián brzo běžav naleze toho svého almužníka, an umřel a jeho se tvář jako anjelská stkvieše a list v své ruce držieše. Kterýžto list Eufemián z jeho ruky vzieti chtěl, i nemohl, ale vyšed k ciesařuom a k papežovi, jim pověděl. Tehda oni k němu do chyšky všedše, nábožně poklekše, takto mluviechu: Kterakžkolivěk jsme hřiešní, avšak jakž to jest Bohu libo, vladenie na světě máme, proněžto žádáme toho, aby nám dal ten list, kterýž držíš v ruce. V tu dobu svatý otec papež přistúpiv list jemu z ruky vzal, a on mu ihned pustil. Tehda ten list kázal papež přede všemi čísti, na němžto vše psáno bylo, což se jest svatému Allexí po ta všecka léta dálo. To Eufemián, otec jeho, uslyšav, v hrozné otrapě jako bez duše omdlev na zemi pade. A když tu dlúho ležav, k smyslu se navrátil, rozedřel na sobě rúcho své i počal s své hlavy šediny škubati a svú šedivú bradu trhati, dera svú tvář, s tak převelmi velikým křikem padl na svého syna tělo, žalostivě mluvieše a řka: Běda mně, synu muoj, běda mně tebe! I kterak s to mě, nebožce starého, toliko let v hrobě žalosti ostavil. Běda mně, nebožci starému, čemu se já viec utěším? S druhé strany matka uslyševši, všecka sebe zapomenuvši, šlojieř na sobě ztrhala i jiné rúcho všecko na sobě zsápala i stála prostovlasá, pro veliký lid těla syna svého dodáviti se nemohúc, žalostivě křičieše: É, pomozte mi, přežalostivé ženě, ať k mému milému synu přijdúci, jeho ohlédám, ať mému truchlému srdci dosti na tom učiním. Tu přišedši, těžce na jeho svaté tělo padši, s hrozným pláčem mluvieše a řkúc: Běda mně tebe, synu muoj milý, běda mně tebe, má kráso, má útěcho, muoj rytieři, proč s nám tak nemilostivě učinil, vida svého otce a svú matku i svú chot tebe žalostivě plačíce. Avšak jsi se před námi tajil, často sú naše sluhy tobě veliké přiekořizny činili. Kéž si nám toho kdy požaloval, ale všecko si pokorně trpěl. A tak plačíci, jeho tvář, k své tváři nazdvihajíc, celováše. V někú dobu na lidi se ozřevši, plačíci mluvieše a řkúc: É, plačte se mnú všichni, tak žalostivú mě matkú vidúce. Měla sem ho sedmnácte let v svém domu, i neznala sem jeho, an byl mój předrahý syn. V tu dobu také jeho chot přiběhši i poče žalostivě mluviti a řkúc: Ó, přežalostivé mé vdovstvie, ó, přemilá má útěcho, s námi s bydlil a sebú s nás nikdy neutěšil. Podlé toho s nimi vešken