vyletě z toho člověka čert v černého ptáka postavě i sede na kostelní střeše. V tu dobu svatý Prokop na modlitbu se odda a ten pták ihned na zemi se svaliv, na čtvero se rozraziv i zmizal, a ten člověk viec by prázden diábla.
Jedněch také časuov slyšieni sú hlasové diábelští volajíce a řkúce: Běda, běda, i co tento muž nepravý a nemilostivý bydlí v jeskyni této, jižť toho déle trpěti nemuožem, ale zdvihnúce se se vším tovařistvem, bydlemež na púšti, jížto Lobek dějí. Tuť nám tento ani jiný žádný viece nepřekáží, kdyžť nám tento Prokop tuto bydliti nedá. Častokrát také k němu rozliční lidé nemocní přicháziechu, kteréžto uzdravováše a jim pilně přikazuje, aby žádnému nepravili, neb se v tom světské chvály snažně střehl. Avšak se to všech utajiti nemohlo, jednú jedni lidé k českému kniežeti, jemužto jméno Břetislav bieše, přišli a přistúpivše jemu pověděchu o svatého otce Prokopa svatosti. To knieže s svými zemany radostně uslyšav, přijev k němu, jeho svaté modlitbě snažně se poručil a s svými se staršími uradiv, svatého Prokopa v tom jeho klášteře opatem učinil. A to zádušie rozličnými almužnami nadal. Jemužto se svatý Prokop, v to opatstvie nechtě se uvázati, rozličně bránil a řka: Ten, jenžto všecka tajemstvie srdcí vie, tohoť sobě na svědectvie vzievám, že nejsem duostojen jinými vlásti, toť dobře má sprostnost ukazuje. Tehda ho knieže s svými staršími s velikú prozbú nadstúpi, tak že jako bezdieky ten úřad přijieti musil opatstvie. Kterak jest tu vládl Ducha svatého naučením, o tom se takto píše, že jest byl všie pokory plný, nikdy se tak pro nic nezamucoval, by se nad svými mladšími kdy příliš řečí unáhlil ani skutkem. Proněžto jeho všickni bratřie viece milováchu. To jeho svatý obyčej byl, že někdy zjevně, někdy tajně své bratří milostivě v Bohu napomínal a řka: Bratřie milí, Boha milujte, snažně jemu služte, neb za vaše krátké jemu zde poslúženie dá vám v nebesiech věčné kralovánie. A tak svuoj svatý život veda, slovem svatým příkladem lidi uče, až i k smrti se přiblížil. Tu skrze zjevenie Ducha svatého své skončenie předzvěděv, pozvav k sobě bohobojného člověka, synovce svého, jemužto Vít řiekali, a druhého v Bohu sobě milého syna Emerama. Zjevil jim a řka: Synové moji milí, kteréžto jsem věrně v duchovenství před sebú zchoval, vězte to, že třetí den s tiemto se světem rozlúčím, Bohu se i vás porúčiem, ale v tom vás smysl vystřiehaj, abyšte to věděli a opatrně u pokoře se drželi, nebť vás má nadstúpiti veliká nenávist od zlých lidí. Budete vyhnáni do jiných vlastí a tam šest let přebývati budete a toto vaše bydliště naše knieže poddá lidem cizím. Ale vy, moji synové milí, v tom protivenství se nerozpakujte, u vieře tvrdě stuojte, své bratří
