Nébrž nebieše na všem dvoře krále Priamově ani ve všem městě trojánském, kto by syna svého nevydal za život Hektoruov, by toho bohové popřieli. Ženy také i panny po všem městě žalost nevýmluvnú mají, plačíce, kvieléce i naříkajíce hlasy žalostivými a řkúce: „Již nebudeme mieti ižádného odpočívanie před našimi nepřátely, poňavadž jest náš hrdinský obránce zahynul, v němž sme všichni po boziech pevnú měli naději, za něhož sme bezpečně odpočívali, nebojiece se našich vrahuov, by nás kdy mohli přemoci a dobyti, zlúpiti i u věčnú službu podrobiti. Ale již toho zlého všickni čekáme.“ – A v té žalosti trváchu mnoho dní a tělo Hektorovo všickni králi, kniežata i lidé urození nesiechu na dvór králuov, roztrhavše rúcho na sobě a obnaživše hlavy své žalostivě položichu. A když to uzře král Priamus, neslýchanú žalostí přiběh, i pade na tělo jeho a omdlé náramnú žalostí a za to všickni mniechu, že by měl umřieti pro přielišnú žalost i tesknost, vida toho mrtvého, jehož život viece nežli svój vlastní milováše a v němž všicknu svú naději pokládáše. Ale jiní králi a kniežata, odjemše jej od těla, vedechu a takměř napoly mrtvého nesechu do jeho pokoje. Též i bratřie jeho neslýchaně biechu žalostivi, že všickni žádáchu s ním zemřieti nežli jeho sobě, bratra najmilejšieho, mrtva vidúc, živi býti. Co pak dieme o té přectné mateři jeho, králové Hekubě, o jeho sestrách, totižto Polixeně a Kasandře, a co o jeho věrné manželce Andrometě, kterakú sú ty všecky i každá z nich žalost měly, jakž by toho člověk nemohl vymluviti ani pero mohlo by vypsati. Ale krátce diem: Byla jest tu taková žalost, jako by každý želel své smrti.
Ale že to tělo Hektorovo dlúho nemohlo trvati bez porušenie, král Priamus svolav mistry a vtipné lékaře, táza na nich, mohlo li by kterým obyčejem býti připraveno, aby to tělo bylo postaveno neb posazeno bez porušenie před očima lidskýma. A oni se utázavše, i slíbichu to připraviti. A připravichu to svým mistrovstvím, že v tom chrámu Apolinis, kterýžto bieše ustaven bliz od brány, jenž slula Timbrea, ustavichu na slúpě křišťálovém podlé oltáře najvzácnějšieho jako stánek na čtyřech slúpiech litých z čistého zlata, takže každý slúp jmějieše obraz anjelský, a na vršiech těch zlatých slúpuov i na zpodciech biechu rytiny přemisterné. A jakžkoli i vrch toho stánku bieše zlatý, však vnitř i zevnitř byl ozdoben velikým drahým kamením, jichžto blesk přirozený ve dne i v noci divné jasnosti paprslky ústavně vydáváše. A že ten stánek
