Andrometa ve snách viděla hrozné viděnie, v němž jest bylo řečeno: vyjede li nazajtřie Hektor, že smrti neujde, ale zabit bude. A tiem snem Andrometa jsúci zděšena, ležéc s Hektorem na loži, oznámi jej jemu, proséci jeho velice i s pláčem žalostivým, aby zajtra do boje nevyjiežděl. Ale Hektor na ni se rozhněvav, zláv jí, i zbil ji k tomu a řka, že na múdré lidi neslušie snovým marnostem věřiti, neb často jimi bývají zklamáni. A když by na udnění, Hektor vstav, poče se v uoděnie obláčiti. Ale Andrometa o jeho zdraví jsúci pečliva, jide ku Priamovi králi a k Hekubě, královně jeho, a jim vypravi sen svój pokorně, i s pláčem jich proséci, aby Hektorovi ten den nedali do boje vyjeti.
A když by den, zpuosobi Hektor všecka vojska trojánská, tak aby Troilus byl v prvniem hluku, Paris v druhém, Eneáš v třetiem. Potom Polidama vypravi, po něm Sarpedon, potom král Epistorus, potom král Exios, potom král Fortuis a král Filimenis a po něm jiní králi, kteříž biechu na pomoc Trojánským přitáhli. Jichžto, totiž všech králuov i vojsk, požehna král Priamus. A již biechu Řekové na pole vytáhli z svých stanuov. A tu přikáza král Priamus Hektorovi přísně, aby ten den do boje nevjiežděl, a Hektor se z toho velice rozhněva, mnoho žalostí bezprávných své ženě učini, že ona to zpuosobila, aby k boji nebyl vypuštěn, a že rozkázaním otcovým sluhy jeho biechu oděnie schovali, na nichž to Hektor vymluviv, obleče se. A vidúc to Andrometa, velikú žalostí pochytivši mlazšieho syna svého na ruku, sběže k Hektorovi, a padši k nohám jeho, s náramným lkáním prosieše pokorně, aby složil oděnie. A když Hektor nechtě toho učiniti, Andrometa často padajíc omdléváše před ním a proséci žalostivě, nechtěl li by se nad ní smilovati, aby se aspoň nad dietětem svým slitoval, „ať by synové tvoji i jich mátě hořkú smrtí nezahynuli aneb v službu cizích v chudobě nebyli podrobeni“. Pak Hekuba, mátě jeho, Kasandra i Polixena, sestry jeho, i Elena, padše k nohám jeho, plačtivě prosichu, aby nevyjiežděl a oděnie aby s sebe složil. Ale on ani byl pohnut jich prosbami, ani slzami, než v uodění sjide z sieni své, a vsed na kuoň, chvátáše vyjeti k boji. Ale věrná a ctná Andrometa, žena jeho, ku Priamovi králi, roztrhši rúcho na sobě a zedravši líce svoje až do krve, všecka ve slzách, že jie nesnadno bieše poznati, jako vzteklá přiběhši a padši u veliké žalosti k nohám krále Priamovým, žalostivě prosieše, aby kvapně
