[17r]číslo strany rukopisuslov mých.“ Tedy jel Eilenšpigel s koněm k zlatníku a dal kůň svůj zlatými podkovami kovati a stříbrnými hřebíky přibíjeti, s tim šel k králi a řekl, chtěl-li by mu podkovy zaplatiti. Odpověděl král, že chce, i rozkázal písař, aby mu to kování zaplatil. Písař pak domnívaje se, že by byl prostý a dvořský kovář, a Eilenšpigel vedl ho k zlatníku, kterýž chtěl za ty podkovy míti sto denemarských hřiven. Písař jemu zaplatiti nechtěl, ale šel k králi a to jemu oznámil. Král Eilenšpigle před sebe povolav, promluvil k němu řka: „Eilenšpigle, kterak tak drahé podkovy sobě dělati dáváš, kdybych já všeckny své koně tak kovati dáti měl, tudíž bych království své proda[17v]číslo strany rukopisuti musil, já jsem tak nemínil, aby ty koně zlatými podkovami sobě kovati dáti měl.“ Eilenšpigel řekl: „Milostivý králi, však ste řekli, že nejlepšími podkovami má se to státi[ap]státi] ſtati a já slovům vašim[aq]vašim] waſſým za dosti jsem chtěl učiniti.“ Dí jemu král: „Tys můj ze všech nejmilejší dvořan, že činíš, co já tobě rozkáži.“ I smál se a těch hřiven od těch podkov mu dal. Tehdy přišed Eilenšpigel, dal ty zlaté podkovy odtrhnouti a kůň svůj železnými ukovati, i zůstal při tom králi až do smrti jeho.
Historia XXIV.
Kterak Eilenšpigel polského krále, blázna hloupého, lotrovstvím převýšil
Za času vysoce urozeného knížete Kazimíra, krále polského, byl u něho nějaký kejklíř, náramně divných kusů a šajdířství blázen, uměl také na housle housti. I přišel Eilenšpigel k králi polskému, kterýž o něm mnohé a divné řeči mluviti slýchal, z té příčiny byl mu milý host, i byl by ho dávno prvé rád viděl neb slyšel a na svého blázna byl také velmi laskav, i sešli se jednu chvíli Eilenšpigel s bláznem jeho spolu, tu se stalo to, což v přísloví jest: Dva [18r]číslo strany rukopisublázni v jednom domu, řídko co dobrého učiní. Blázen králův Eilenšpigle nikoli trpět nechtěl a sám také se zahnati nedal, čemuž král srozuměv, oba dva na palác k sobě přivesti rozkázal. I řekl král: „Nu, dobře, nechť jest tak, který z nich lepší bláznovství provede, jehož by druhý nedovedl, tomu dám nové šaty a dvadceti zlatých k tomu, a to se hned státi má.“ Ti dva strojili se k bláznění[ar]bláznění] blázněni a mnoho šajdířství provodili, ukřivujíce tlam a divně mluvíce, což jeden přes druhého vymysliti mohl, a cožkoli Eilenšpigel činil, to blázen ten po něm také činil. Král se tomu smál, i všeckno rytířstvo jeho, a rozličné věci tu viděl. Eilenšpigel také na to myslil, řka sám sobě: „Dvadcet zlatých a
