a | ESSČ | MSS | ŠimekSlov |
A | GbSlov |

a interj., partik. a konj.

též á interj.

I. citoslovce

1. emocionální á, ach, ó; vyjadřuje různé osobní pocity (bolest, překvapení, údiv ap.), zvl. před zvolací větou zdůrazňuje citové vzrušení nad vytčenou skutečností

2. upozorňovatéž ve spojení s jiným citoslovcem „a aj“, „a hle“, „a seova“, „a toť“ ap. a (hle, aj), a tu; upozorňuje na nový jev (nečekaný, protikladný k jinému ap.), přechází v částici navazova

II. částice

1. navazovaa; přiřazuje sdělení (větu, přechodníkovou vazbu) s novým (zvl. nečekaným, protikladným ap.) obsahem

2. navazovave spojení se zájmenem 1. a 2. osoby nabývá funkce spojky podřadicí: obsahové (po slovesech smyslových vjemů) že, jak, časové když, podmiňovajestliže, přípustkové ač(koli)

3. ve funkci spojky účelové ať

4. přitakaano, ovšem

III. spojka souřadicí

1. slučovaa, v těsném n. zdůrazněném spojení i; připojuje člen věty n. souvětí, pův. zvl. vyjadřující novou skutečnost (děj, jev)

2. odporovaale, zvl. ve spojení konfrontačním a, ve spojení omezovacím aak

Jako citoslovce též opakovaa a n. a a a.

Ve své navazovací funkci předstupuje a před jiné spojovací výrazy pro vyjádření různých poměrů mezi větnými členy n. větami, např. a pak, a pakli (poměr slučovací), a nadto, a viece, a i (poměr stupňovací), a proto, a protož, a tak (poměr důsledkový), a obak, a přěsto, a přědsě (poměr odporovací) a četné další.

Vzhledem k společnému etymologickému východisku, těsnému sepětí všech vytčených funkcí a četným přechodovým jevům lze staročeský výraz a hodnotit jako jednu polysémní lexikální jednotku se širokým, méně diferencovaným funkčněvýznamovým spektrem, které při stanoveném způsobu zpracování nelze v ESSČ do všech podrobností postihnout. K původu, významu a vývoji spojovacího výrazu sr. J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, zvl. s. 34n., 59n., 124n., 240n., 307n., 346n.

Sr. i, ale, anebo, aak, aby, ano

Autor: Milada Homolková

Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.16, citován stav ze dne 26. 11. 2020).

 


a spoj. a, i; ale, aak; a to; a tak, a proto; ač, ačkoli; (u přechodníků): dievka odpovědě směle a řkúc odpověděla řkouc; a brž(e) v. abrž(e) abrž, abrže
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

 


a conj. = ale, aak, a, a to; — a ale = ale, však; — v staré češtině častěji připojuje větu, kterou dnes cítíme jako podřadnou; zde tedy a = že, když, ačkoli atp.; — spojkou a bývá spojen přechodník přítomný se svým slovesem určitým (na př.: Pán prosí, a moha přikázati); v nové češtině tu a prostě není
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.

 


A. První hláska obecné abecedy české, = cyr. а. Je krátké a dlouhé. Krátké a píše se literou a. Dlouhé á psáno v textech staropísmých dílem bez označení délky touž literou a, na př.: komar Krist. 83b, nam DalC. 2, modlam Kat. 118 atd.; dílem s délkou označenou, a to spřežkou aa, na př.: comaar MVerb., gmaa AlxM. 1, 13, modlaam Pass. 36, Pror. 8b, naam Štít. ř. 113b, požehnaanije Ben. Deut. 15, 10, kraal Háj. 100b, — nebo literou ǎ, na př.: nǎm svD. 28, t. 38, wſſelikǎ novina Jid. 69, — nebo á, na př.: nám Štít. uč. 69a; — psaá, doložené poprvé ve Štít. uč., přijato jest do pravopisu Husova a bratrského a drží se všeobecně.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².

 


A, conj., významu jednak odporovacího, sed, jednak slučovacího, et; psl. a. — U význ. odporovacím ale, aber. Dušě má zamúcena jest velmi, a ty, hospodine, i dokudže? sed tu, Domine, usquequo? ŽWittb. 6, 4. Juž bě ľud dnem sě ujiscil, a svět obač sě nezčistil ote všie mraky tmy nocnie AlxBM. 1,26. Druzí (posuzovatelé) obličej mají pokojný, a myslce vždy žádá vojny AlxV 51. (Titéž) vóbec mých slov snad pochválé; a jakž otstúpie dále, což najhoršieho vědie, o mých sloviech propovědie t. 45. Jie (ženy helmbrechtné) tu snad vóči pochválí někdo; a potom o ní nic dobrého nepovědie, ale něčímť ji i přitvořie Štít. uč. 57a. Kacieř tak v skořě mnoho lidí k svému kacieřstvu nevzbudí; a svódnicě dne prvého inhed ho (sváděného) přivede k zlému Hrad. 101a. Svatý Prokop chtieše sě skrýti, nechtě rád opatem býti; a kněz Oldřich i všě bratřie nečakachu t. 8a. Pohnaný odpověděl a řka: jeho (póvodova) je zástava, a mé je dědičstvo Rožmb. 249. Svět nedrží boha, a buoh svět drží ŠtítBud. 50. Takými činy, ješto zlí nejsú, a mají zlého podobenstvie t. 204. Jest jedno dietě zde, jež má pět chlebóv a dvě rybě; a což jest to mezi tolik lida? sed haec quid sunt EvVíd. Jan 6, 9. Jáz proši, aby smutka nechovali, a méj sě cti radovali všichni, již mne stojie podlé Kat. v. 3289. Židovstvo ne jako lidé s Kristem sě obierali, a jako hovada proti ňemu škřipěli Kruml. 56a. Vyznávají, by znali boha, a skutky zapierají, za lat.: Confitentur se nosse deum, factis autem negant HusW. 96a. — Význam odporovací sesílen v a-pak = sed, autem: nenie v smrti, kto by pomněl na tě, a u pekle pak kto sě bude zpoviedati tobě? in inferno autem quis ŽWittb. 6, 6; — v a-však = sed, autem, v. t.; — v a-brže, a-brž, vlastně sed citius a z toho sed potius: méňe široké údolé, abrz miesty velmi úzké Lobk. 89a; když sme chtěli plúti, nedali nám pohané, a některé brz z nás kyji bili t. 139b. — Poměr odporovací je někdy mírný, význam ale přechází ve slučovaa. Někdo by rád došel svrchovánie života, a nemóž ŠtítBud. 144, ale nemůže, a nemůže. Člověk se povýšil, buoh se ponížil; onen křivě, a tento právě; onen hřiechem, a tento milostí HusE. 2, 431. Zda-li cěsta má nenie praa nejsú brzz viece cěsty vašě nepravé ? et non magis Ol. Ezech. 18, 25. — U významu slučovacím et, und. V tom významu spojuje větné členy a věty, které jsou stejného řádu, spojuje souřadně. Moje rúcho a má bibla ABoh. 40a. V žaltáři a húslech ŽWittb. 150, 3. Pro vieru a tichost a pravedlnost t. 44, 5. (Člověk) plného pokoje a svobodstvie nemóž jmieti a bezpečstva Štít. ř. 125b. Vezmi pryskyřici a vosk a aloe a staré sádlo a dřevěný olej LékB. 46a. A jakž byrzo ta noc minu a den sě na svět ukáza, (Alexander) odtad vstáti káza AlxH. 1, 10 sl. Ona v Čechách prvnie křesťanka Lidmila slula a lidem i bohu míla byla Štít. ř. 38b. Tato pokorná předmluva pozdvihuje viery, posiluje náděje, zapaluje lásku, tiehne k poctivosti, vede k následování otcě, pudí ku pokoře, zove syny k milosti a učí je otci dieky vzdávati, a učí čožkoli jest potřebie HusE. 1, 319. Ústa pilnaa hořkosti a lsti os plenum est et amaritudine et dolo ŽWittb. 9, 7 (28), překlad neumělý. — Sem patří taa, jež připojuje výraz vysvětlovací, ve smyslu nč. a to: rozličnými úmysly a vše dobrými mohú lidé tělo božie přijímati Štít. uč. 122a. Tu obyčejně ve spojení se zájm. ten, a ten atp.: táhniechu vóz osm koní a ti biechu všici broni AlxH. 2, 7; (Alexander) mějieše tisícóv třidceti, a to vše pěšieho lida AlxV. 396; ze sta jeden se nevrátil, a to každý život ztratil t. 543; on (Kristus) nás svú smrtí vykúpil, a to na dřevě, aby atd. HusE. 1, 17. — Význam slučovací přechází v pozdějším, umělejším pojetí ve výsledný = tedy, igitur. Nýnie-li tě lén slyšeti, a ti budu vyprávěti, proč AlxV. 716. Nepošle-li s ním (t. póvod nepošle-li s komorníkem průvodce tam), kde pohoniti, a proto póhon zameškán i sšel Rožmb. 7. By (komorník) kterého (t. něčeho z toho, co učiniti měl) neučinil, a je póhon sšel t. 36 (na jiných místech bývá tu ve smyslu stejném: twdy póhon sšel t. j. tudy tamt. 28, ale tehdy póhon prošel t. 31 atp.). Moci-li tak budeš učiniti, a ty učiň; pak-li nemoci budeš, já tvé bohy zboři Pass. 460. Viece-li kto přemóž, a wyetſſy czeſt bude jmieti Štít. ř. 37a. Viece-li máš, a wiecze ztratíš ŠtítMus. 110b. Viece-li kto má, a wiecz sě nedostává t. 5b a 64a. Pak-li móž která (panna) své bydlo přivésti lépe, a wiecze bohu děkuj z toho t. 6a. Kdyby kto nevěřil ničemuž, an by se nemohl i mluviti naučiti Štít. uč. 7a, z a-on = tedy ten, v. an. Poňavadž všecka uměnie jedně samému bohu dokonáně známa jsú, a protož toho ode mne vděčen jest, komuž jsem toto uměnie vyložil ChirB. 36b, tedy proto. — Významu slučovacího je taa, které spojuje participium -nt a -s s příslušným slovesem finitním ve výrazích, jako jsou pojide a nesa, pohnán jsa a nestojí, zjímav a vedl atp.; tu jsou spojeny výrazy nyní nesouřadné, ale při vzniku této vazby viděla se souřadnost v tom, že se připojoval význam dějový B k významu rovněž dějovému A. Příklady pro a nesa, t. j. když sloveso finitní předchází a k němu je připojeno part. -nt: Bessus vzmluvi a rſca t. j. a řka AlxBM. 5, 36; pohnaný odpověděl a rzka Rožmb. 249; v tu dobu promluvi ten kmet a rzka Pass. 292; hospodyně odpovědě a rzkucy t. 419; poslala jest ke mně (žena k Pilatovi) a rzkuczi: neotsuzuj toho spravedlivého Nikod. 12b; duše volaa rzkucz Štít. uč. 154a; (Nathan) vrátil sě k Davidovi a prawye, že nemá chrámu dělati Štít. ř. 224a; pan Zajíc dal tuto odpověd a mluvě Let. 621; ten bude odsúzen, pójdeť a neſſa své hřiechy do pekla Kat. v. 2021; (Ježíš) pojide z hrobu a neſſa korúhev s sobú Hrad. 121a; ten chce vz vodu a nemoha t. 96a; ješto poviedá něco zlého a newieda t. 116a; jenž svědčí křivému a tratie právo pravému t. 116a; plete sě (ve skládání kroniky) a neumyegie DalC. úv. IV; sta Vlastislav a boj bera t. 20; činíš sě biskupem a nemoha dolíčiti t. 49; (Otakar) leže na Křivoklátě a tygye t. 78; (Alexander) káza sě hotovati a chtye sě za moře bráti AlxV. 512; (Alexander) hna tam a ktye (m. chtě) svým pomoci t. 1683; jide přěd král čsná kmeticě a gmagiuczy strachu líce AlxM. 2,17; tu jsem stala a placzyczy Vít. 50a; matka jeho znamenáše všecka ta slova a kladuczy v své srdce Ev Bíd. Luk. 2, 51; — nesa a atp., t. j. když tutéž sloveso finitní následuje (příklady řídké): ktož pohnan ſa a k póhonu nestojí VšehK. 288b; — a nes atp., t. j. připojuje part. -s k předcházejícímu slovesu finitnímu (zřídka): (král babylonský) židy některé zgimaw a wedl do Babylona ŠtítBud. 174. — Spojuje souřadně, kde v pojetí pozdějším je podřadnost. Někdy bývá tak připojena věta v pojetí nč. řídící; na př.: ktož sě výší, a buoh gyey pak dolóv níží; a ktož sebe ponižuje, a buoh gyeho povyšuje Vít. 38a; nč. toho bůh níží, toho bůh povyšuje. Častěji bývá tak připojena věta v pojetí nč. podřízená, a tu pak dostává spojka a význam podřadicí = nč. že, by, když, kterak atp., rozdílný podle toho, jak toho žádá sloveso řídící. Na př. jich (poustevníků) málo možieše strpěti a zbýti na púšči Otc. 353b, v lat.: tolerare habitationem solitudinis; srv. nč. = buď tak dobrý a poraď mi. Častěji to bývá při větách s podměty rozdílnými. Příklady v typech a já…: uzříš a ya třetí den vstanu Pass. 295; vidíš a ya umřěv třetí den sem z mrtvých vstal t. 295; kterým bych to činem věděti mohl a ya sem stár t. 275; jakú mám radost mieti a ya světla božieho nevidím Comest. 179b; kterak mohu milovati boha a já ho nevizi HusE. 1, 60; — a my..: učenníci nalezše ny a my spíme, jeho tělo ukradli ML. 12lb; (bůh) vida, a my z prohřešenie otce prvnieho upadli v zřejmú tělesnú nemoc, ustanovil tu sedmeru svátost ŠtítMus. 147b; ež (hospodin), a my ješťe nepřietelé, dal nám syna svého Štít. ř. 17b; učinil a my na to hledímy, divy i zázraky fecitque videntibus nobis signa Ol. Jos. 24, 17; — a ty..: proč (Prokope) zákona žádáš a ty velikú čest sbožím jmáš? Hrad. 3b; již vizi a ti (ty) na smrt jdeš Pass. 225; naleznu-li to, a ti (ty) k Alexandrovi přišel t. 392; čeho bych sě měla styděti a ty s’ tak počestný kmet a já jsem tak nemilostivě zbita? t. 144; jakž otec uzří a ty jdeš k ňemu, sámť vyjde protiv tobě Štít. uč. 11b; pane, kak bychom šli od tebe a ty máš věčného života slova? Štít. ř. 233b; když zvie tvój známý, a ty jej zpravoval kromě očí, zda-li sě viece nerozhněvá? ŠtítMus. 112b; nechť tě jiní slyšie, a ty jim rovnú věc přikazuješ, a vidie tě, a ty sám velikú činíš! t. 127b; bych tě spatřila a ty se ve zdraví vracuješ Troj. 26a; já jsem viděl a ty vnikáš do Libye Alxp. 122; což jest do tebe, a ty té mladosti nic neuživeš? RokycKl. 70a; — a vy..: proč prosíte odpočinutie a wy ste nic neučinili? ML. 20a; což sě tiežete a wy viete mé proročstvie? Krist. 107b; — a on.., fem. a ona.. atd., z čehož jest an, ana atd., v. t.; — a (on, zájm. on ak nevyjádřeno): posmieváno sě jemu (Samsonovi) a táhl ve mlýně samotiežném ŠtítMus. 109a; — a s někt. substantivem: (Anna) uzřě hniezdo vrabie a hájcě j’ho sedí vábě vrábrata LMar, 41; (Achilles) všecky moci sebrav a Hektor toho nevidí, hna úprkem na něho i probode ho Troj. 151b; máji, žaluji tobě a mé-cě (mé-ťe) srdce ve mdlobě Pís. XV. stol. Výb. 1, 961. — Při významu takto rozmanitém mohlo se a dostávati také do vazby nenáležité, z neumělosti stilistické; na př.: (nemocný) aby se položil v teplo, aby sě mohl upotiti, a takým obyčejem (způsobem) a parnosti (pl. akk.) skrze pot ven vyžene ChirB. 209b. — Viz taač, ale, an, ani, ano, asi, ati, aako, azda, aže, vzniklé z a-če, a-le atd.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².

 


logo ÚJČCopyright © 2006–2020, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2020, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2020, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety a 12 dny; verze dat: 1.1.16
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).