|
|
|
an pron. m. ana pron. f. ano pron. n. též abs. an pron. též abs. ana pron. též abs. ano pron. k a a on, jeho 1. ve funkci partik. navaz. a (on); naznačuje započetí řeči, zvl. přímé 2. ve funkci partik. dotvrz. přece (však); vyjadřuje překvapivost nastalého děje 3. anafor.; též v adverz. spojení „on pak“ on („on, jeho“ 1); odkazuje na předmět věty předchozí, který se nekryje s mluvčím ani s adresátem věty 4. anafor. on; odkazuje na podmět předchozí věty, který se nekryje s mluvčím ani s adresátem věty (v nč. se zpravidla nevyjadřuje) 5. relat. který, jenž, (abs.) což 6. ve funkci konj. kopul. a; připojuje následný děj 7. ve funkci konj. kopul. a on, a ten (zř. i v 1. osobě); připojuje následný děj, jehož agent není shodný s agentem děje předchozího 8. ve funkci konj. prostě adverz. ale, (a)však; připojuje větu s opačným smyslem vzhledem k předchozí větě 9. ve funkci konj. adverz.-explik. po větě záporné ale, nýbrž („nébrže“ 2); připojuje větu vyjadřující skutečný stav věcí vzhledem k předchozímu záporně formulovanému kontextu 10. ve funkci konj. adverz.-konces. a(le) on přece („pak“ 2 C); připojuje větu s opačným smyslem vzhledem k očekávaným důsledkům děje předchozího 11. ve funkci konj. adverz.-konfront. ale on, kdežto on, zatímco on, jenže on, (ve funkci pron. relat.) přičemž, (abs.) což ovšem; připojuje větu korigující smysl předchozího kontextu 12. ve funkci konj. u věty obsahové; zvl. v préz. zvl. po slovesech vnímání a sdělování jak, kterak („ano“); připojuje větu popisující činnost ap. vykonávanou předmětem věty předchozí 13. ve funkci konj. u věty obsahové že 14. ve funkci konj. čas. když; připojuje větu s dějem, jehož prostřednictvím se časově zařazuje děj předchozí věty hlavní 15. ve funkci konj. čas. o průvodním ději k ději věty řídící když, zatímco; připojuje větu s dějem probíhajícím zároveň s dějem předchozí věty hlavní 16. ve funkci konj. kauz. neboť („nebo²“ 1); připojuje větu vysvětlující obsah věty předchozí 17. ve funkci konj. hypotet. když, jestliže 18. ve funkci konj. konkluz. ačkoli, i když; v apodozi (souř.) a přitom; připojuje větu zpochybňující platnost n. smysluplnost předchozího tvrzení 19. ve funkci adv. komp. jak(o); připojuje objekt n. děj, jímž se přirovnává 20. ojed. ve funkci adv. komp. jako(žto), coby; označuje objekt n. děj jako věcně totožný s jiným Sr. ano, anobrž. – Tvary středního rodu se užívají též ve funkci všeobecného relativa vztahujícího se k celé výpovědi (kdo by tomu neměl věřiti, ano knížata s ním přátelství a tajné jednání mají? ArchČ 20, 552 /1467/), nebo jako absolutně užité ano; oba případy nelze vždy jednoznačně odlišit od ano (v. t.) Autor: Petr Nejedlý Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 22. 3. 2025). 
an, sing. masc., z a-on; k tomu fem. ana = a-ona, neutr. ano = a-ono, plur. masc. ani = a-oni atd. Významu je původně souřadicího, jednak slučovacího = et is, jednak odporovacího = sed is; ale pojetím podřadicím vtištěno ve význam relativní = qui. Kdy v příkladech d aných význam původní se ještě drží a kdy nový již ovládl, není vždycky zřetelno, možno je často pojetí oboje. — Sing. masc. an: poznán bude hospodin, an súdy činí iudicia faciens ŽWittb. 9, 17; (Jidáš) počě rozprávěti, an (Pilat) pak nechtěv doslyšěti vecě Jid. 108; (Filota) na Mazea pomieni, An sě stvě v zlatém odění AlxV. 1607; některého (p anoše) svój pán volá, An dřiemě leze pod kola t. 2445; mnoho sto koní uvazú v onom piescě, an sě múti t. 2185; volám, an mi neotpovie Hrad. 37a t. j. a on, Kristus; voláš jeho, ant neslyší, modlíš sě, ant neuslyší t. 32a t. j. a onť, Kristus; pověděchu Lab anovi, že ušel Jakub, an pojem syny i stíha ho Comest. 40a; kdyby kto nevěřil ničemuž, an by se nemohl i mluviti naučiti Štít. uč. 7a, an z a-on, tedy on; — sing. fem. ana: daj věděti nám (praví císař Kateřině), kto ten, po ňemž ty túžíš; Ana odpovědě řkúc Kat. v. 1284; (Noe) opět vypusti ji (holubici), ana se nevrátí Comest. 19b; — sing. neutr. ano: (Kalef) nadjide (město), ano ohrazeno Comest. 115b; ano pak, radost… et ecce, gaudium et laetitia Pror. Isa. 22,13, překlad volný; — du. ana, aně: (Darius) hna preč …, Ana (dva zrádcové), což o ňem ukladla, v tom jima mysl nic núpadla AlxBM. 2, 14; uzřěl dvě lodí, anye stojíta v téj vodě Krist. 34b; — plur. ani, any, ana: Ježíš k svým sě apostolóm vráti, any již počěli spáti t. j. ani Hrad. 80a; nalez své apostoly, any zesnuli t. j. ani ML. 123b; (vrabec) sedí vábě vrábata, ana křičiece vzdvihajiú sě LMar. 42. — K odporovacímu an atd., z a-on = sed is, přid aný kompt. adv. brže, brž sesiluje význam odporovací: an-brž = is vero, vlastně sed is potius. An brz chce, aby Hug. 74. Ana brz nerada jest poslušna t. 146. Ana (cierkev) jest brż hrozná (tak v rkp.) nepřátelóm HusŠal. 142b. — Relativní an atd. kladeno absolutivně a dostává význam spojky podřadicí= když, že atp. V době staré bývá to jen při neutr. ano; v textech pozdějších také při masc. an, ovšem bez povědomí, že by to bylo masc. Pak-li opověděl (žalobník škodu), ano ješče čas (k) jistině vyněti Rožmb. 227, a ono ještě čas, když ještě čas. Uda sě j’mu to viděti, ano mistr učí děti DětJež. 2b. Mluvieše hospodin s Mojžiešem, ano všickni vidiechu cernentibus universis Ol. Ex. 33, 10. (Kristus) všel, ano zavřěny dvéře, k apoštolóm Štít. ř. 183b. (Vóle naše) zajde jak ſ czijeſty, ano sě jí jiné skytú libostné věci t. 56a. Svatý Petr uzřě, ano Jezukrist proti ňemu jde Pass. 298. Symfori anus uzřěv, ano poh ani veliký hod činie t. 455. Timotheus uzřěl, ano nebesa otevřěna t. 454. Vida, ano chudí hlad mrú t. 404 (Josef) vida, ano oba (šenk a pekař) smutna, i otáza jich Comest. 45b. (Mojžíš) uzře tele, ano t ancují okolo ňeho t. 76b. Když uzříte, ano ty věci se dějí ChelčP. 4a. Vida pán Ježíš, ano ti židé se chlubí t. 103a — (David) vjide v st an králóv, an všickni spie Comest. 138a..Viděli smy ženu, an vzhlédala HrubLobk.77b. Viděl Hospodin, an se rozmnożuje zlost videns quod multa esset malitia Br. Gen. 6,5; (Isák) uzřeł, an velbłaudové jdau t. 24, 63; když by (král) uzřeł, an válka nastává si vidisset bella consurgere t. Ex. 13, 17. — Absolutivní ano spojeno s kompt. brže, brž dává spojku ano-brž, v. t. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
an (ana, ano, pl.ani, any, ana) spojovací výraz a on, ale on; zájm.který, jenž; často absolutivně, zvl.v podobě ano, a to jako spoj. a, avšak, vždyť, neboť, zatímco, když, že, nebo adv.jak, kterak; anť, anoť; ano-brž v. t. Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
an conj. = a on, ale on; ano = a ono; když; kdežto Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|