palec i myslil sobě: „Vybodeš-li ty mi oko, vybodu já tobě vobě.“ Vida to ten prelát, obrátil se k spolutovaryšom svým a řekl: „Zajisté vidím, že j’ tento člověk učený. Já sem mu ukázal, že jest jediný Buoh najvyšší a najsvrchovanější, a on ukázal mi, že je trojí v osobách.“ Tehdy přinutili sú preláti spolutovaryše svýho, aby ho ještě skusil, a on, zdvihnuv svú ruku, ukázal mu pěst, mysle, že by Buoh byl tak mocný, že v své moci má všecky věci a v své hrsti muož zavříti nebe i zemi. Uhlíř pak vida, že je vyzdvihl pěst, pomyslil, že by mu chtěl dáti pěstí, rozčepeřiv obě hrsti, myslil sobě: „Udeříš-li mě pěstí, uzříš, že já tebe vemu za pačesy a že tě tak zvláčím, žeť ta světnička bude těskná.“ Obrátil se ten mistr opět k prelátom a řekl: „Nevěřím, aby naň kto byl učenější. Já sem jemu vydal, že je Buoh tak mocnej, že v své hrsti muož zavříti nebe i zemi, a on mi ukázal zase, kto chce k němu přijíti, aby zachoval desatero boží přikázanie.“ Od té chvíle nesměli se s ním více hádati, ale odešli sú pryč, chválíc a velebíc jméno toho uhlíře.

I stalo se, že toho času ukradli sú jednomu měštěnu tisíc zlatých. Řekla jest toho měštěnína žena: „Milý muži, proč my nejdem k tomuto panu doktorovi, kterej je zde, muožeš znáti, takoví učení lidé mnoho znají, ano vědí, na čem svět stojí.“ Odpověděl muž: „Dobře radíš, ženo, ale abychme s tak prázdnýma rukama před takového člověka šli,“ vzel jest pintu malvazí a šel k tomu uhlíři, a kdy sú s tiem malvazím k němu přišli, prosili sú za radu a spravili ho o strátě své. K tomu darovali ho tú pintou malvazí. K nimžto uhlíř řekl: „Třetí den navraťte se, uzříte, co se stane,“ a tak, požehnavši uhlíře, odešli sú domuov. Tí pak, kteří ty zlaté pobrali, seděli sú na besedě na rynku a byli třie a všeckni rodičí měští. Vidúc toho, komu sú pobrali, že je byl u toho doktora, i řekl jeden z nich: „Nu, třeba nám na to mysliti, tento je byl u toho doktora a takoví lidé učení mnoho umějí, hleďmež, abychme nepřišli k hanbě aneb o hrdla svá.“ I z jednostajné vuole vyslali sú jednoho z sebe, aby ten šel a pověděl, co činí, a ten kdy stál u dveří, hledě skrze sklenný kolečko, který bylo ve dveřech. Zatiem ten uhlíř, vzev konev s malvazím, udělal dobrý truňk i udeří v knihy a řekl jest sám k sobě: „Aj, toť jeden,“ totižto, že je se napil na fatku dobrý truňk malvazí.