prosím tebe, jdi k sousedom a otaž se jich, si-li živ, či nic.“ Muž: „Puojdu a vždy pravdu zviem.“ I šel nejprv k tomu, který sobě dal vytrhati zuby. I řekl jest sám k sobě: „Nepůjdu k němu do jizby, on vida mně mrtvého, zahorlil by sobě a lekl by se i mohl by též umříti jako já. Ale postojím u dveří a uslyším, jaké bude o mně rozmlúvanie.“ Tehdy ten hospodář, ješto sobě dal zuby vytrhnúti, maje velikú bolest, zkřikl jest: „Milý Bože, smiluj se, smiluj se nad nebožčíkem hříšnejm, má milá Panno Marie, milí všickni boží světí!“ Ten, stoje přede dveřmi, slyše ten hlas, lekl se náramně a řekl sám k sobě: „Měl sem ženu věrnú, ta mi, jak sem živ, nic nesklamala, i po smrti ještě vidím, že jest pravdomluvná. Již vidím zřejemně, že sem umřel, slyše teď, kterak muoj soused a muoj dobrý přítel oroduje za mú duši k milému Bohu, k Panně Mariji, ke všem božím svatým.“ I řekl opět: „Pro lepší jistotu, vždy abych byl tiem jist, že sem umřel, puojdu ještě k druhému a vždy zvím pravdu.“ I přišel jest k tomu, který byl arcibiskupem. I pomyslil jest sobě též, aby nešel do jizby, aby snad ten, vida jeho mrtvého, nezateskl sobě a za to nedal také hrdla. I nahlédl jest voknem do jizby, a vida jeho v biskupském rúše, v koruně, v rukavičkách, s prsteny, s berlou a s knihami, více se lekl. A jda od okna, volal jest: „Běda mně smutnému, již vidím na voko, že sem umřel, an tento muoj dobrý přítel za mú duši žaltář čte!“ I vrátil se zase domuov a řekl: „Ó, má přenejmilejší ženo, všecko, cos kolivěk pravila, všeckos pravdu pravila, a žádná lest nenie nalezena v ustech tvých. Ó, má milá jediná veveřičko, má milá holubičko, že tě, má nejmilejší, mám kdy opustiti! Ach, kterak smutný na onom světě činiti mám!“ Tehdy řekla žena k němu: „Milý muži, daj sobě pokoj, co z sebe činíš, však si umřel a si mrtvé tělo, nech toho naříkanie.“ Řekl k ní muž: „Ó, mé milé líčko, vidím to sám, že sem všecken umrlý, avšak pro tu lásku a milost, kterú mám k tobě, nemohu toho jmíti na sobě, abych ještě mile a laskavě s tebú nerozmlúval a tobě své smrti potúžil, neb Buoh zná, že sem ještě nerad umřel a více toho lituji, když se rozpomínám na tvú věrnost, neb vím a znám, že mi smrti nepřeješ, avšak již sám vidím, že sem bez duše. Ještě pro tu lásku, kterú sem k tobě měl, kdy sem živý byl, prosím tebe, že mú duši opatříš a k hrobu provodíš?“ Žena mu: