všech stran L19,44 a na zemi tě potrú i syny tvé, kteří v tobě jsú. A neostavie v tobě kamene na kameni, protože jsi nepoznalo času navštievenie tvého. L19,45 A všed do chrámu, počal vymietati prodavače a kupce v něm L19,46 řka jim: „Psáno jest, že duom muoj duom modlitby jest, ale vy ste jej učinili peleší lotrovskú.“ L19,47 I bieše uče na každý den v chrámě. Kniežata pak kněžská a mistři i kniežata lidu hledali sú ho zabiti, L19,48 a nenalezli, co by jemu učinili, neb vešken lid velmi pilen bíše poslúchaje jeho.
Kapitola XX.
L20,1 I stalo se jest v jeden den, když on učil lid v chrámě a zvěstoval královstvie božie, sešla se kniežata kněžská a mistři s staršími, L20,2 i vecechu řkúce jemu: „Pověz nám, v které moci tyto věci činíš aneb kto jest, jenž dal tobě tu moc?“ L20,3 Tehdy odpověděv řekl k nim: „Otiežiť vás i já jednoho slova. Odpovězte mi: L20,4 Křest Januov z nebe li byl, čili z lidí?“ L20,5 A oni mysléchu v sobě řkúce, že dieme li: Z nebe, dieť nám: Pročež ste tehdy neuvěřili jemu? L20,6 Pakli dieme: Z lidí, lid vešken ukamenuje nás, neb jisti jsú, že jest Jan byl prorok. L20,7 I odpověděli, že nevieme, odkud jest byl. L20,8 I vece jim Ježíš: „Anižť já vám poviem, v které moci toto činím.“
L20,9 Potom jal se k lidu praviti podobenstvie toto: „Člověk jeden štiepil vinici a osadil ji vinaři a sám otšel podál za mnohé časy. L20,10 A v čas ovoce poslal k vinařóm služebníka svého, aby z ovotce vinice dali jemu. Kteřížto zmrskavše jej, pustili sú prázdna. L20,11 I přidal, aby druhého služebníka poslal. A oni i toho také zmrskavše a utrápivše haněním, pustili prázdna. L20,12 Potom přidal, aby poslal třetieho. Kteřížto i toho ranivše, vyhnali sú. L20,13 I řekl pán vinice: Co učiním? Pošli syna svého milého, snad když toho uzřie, budú se styděti. L20,14 Kteréhožto když sú uzřeli vinaři, myslili sami v sobě řkúce: Totoť jest dědic, zabijme jej, aby naše bylo dědictvie. L20,15 A vystrčivše jej ven z vinice, zabili sú ho. Protož co učiní jim pán vinice? L20,16 Přijde a zahubí vinaře ty a dá vinici jiným.“ To uslyševše řekli sú: „Nebuď tak!“ L20,17 A on vzezřev na ně, vece: „Což jest pak to, co psáno jest: Kámen, který zavrhli dělníci, ten učiněn jest v svorník úhelní? L20,18 Každý, ktož padne na ten kámen, rozrazí se, a na kohož upadne, potřeť jej.“
L20,19 I hledala kniežata kněžská a mistři, aby naň vztáhli ruce v tu hodinu, i báli se lidu, neb sú poznali, že by o nich mluvil podobenstvie toto. L20,20 A úklad učinivše, poslali sú lakače, ješto by se spravedliví zamyslili, aby jej polapili v řeči a dali jej kniežatóm a moci vladařově. L20,21 I otázali ho řkúce: „Mistře, vieme, že právě mluvíš i učíš a nepřijímáš osoby, ale v pravdě cestě božie učíš. L20,22 Slušie li nám daň dávati ciesaři, čili nic?“ L20,23 Ale Ježíš znamenav lest jich, řekl k nim: „Co mne pokúšiete? L20,24 Ukažte mi groš. Čí má obraz a ráz?“ Odpověděvše řekli jemu: „Ciesařuov.“ L20,25 I vece jim: „Dajtež tehda, co jest ciesařovo, ciesaři, a coť jest božieho, bohu.“ L20,26 I nemohli sú slovu jeho odepřieti před lidem, a diviece se odpovědi jeho, mlčali sú.
L20,27 Přistúpili někteří z saducejských, kteříž zapierají býti z mrtvých vstánie, i otázali ho L20,28 řkúce: „Mistře, Mojžieš napsal nám, kdyby bratr nětčí umřel maje manželku a ten by byl bez synuov, aby ji pojal bratr jeho za manželku a vzbudil siemě bratru svému. L20,29 I bylo jest sedm bratří, a první pojav ženu, umřel jest bez dětí. L20,30 A druhý pojal ji i ten jest umřel bez syna. L20,31 A třetí pojal ji, též i všech sedm, a nezuostavili sú semene a zemřeli sú. L20,32 Najposléze všech umřela jest i žena. L20,33 Protož při vskřiešení čie z nich bude manželka, poněvadž jich sedm mělo ji
