O počátku a proměnách pravopisu českého, a v čem tak nazvaná analogická od bratrské, posavád užívané orthografie se rozděluje, k líbeznému a nestrannému uvážení všem p. p. vlastencům v krátkosti podáno

Václav HankaJosef Jungmann. O počátku a proměnách pravopisu českého, a v čem tak nazvaná analogická od bratrské, posavád užívané orthografie se rozděluje, k líbeznému a nestrannému uvážení všem p. p. vlastencům v krátkosti podáno. Praha, 1828.

Listování
Autoři

Václav Hanka, Josef Jungmann

Váceslav, Váceslav Váceslavič

Joseph; Josef Jakub

ZkratkaPoč1828
Transkribovaný titulO počátku a proměnách pravopisu českého, a v čem tak nazvaná analogická od bratrské, posavád užívané orthografie se rozděluje, k líbeznému a nestrannému uvážení všem p. p. vlastencům v krátkosti podáno
Transliterovaný titulO počátku a proměnách| PRAWOPISU ČESKÉHO,| a w čem tak nazwaná| analogická od bratrské posawád užjwané| ORTHOGRAFIE| se rozděluge, k ljbeznému a nestrannému uwáženj| wšem| P. P. WLASTENCŮM| w krátkosti podáno
Místo tiskuPraha
Tiskař/nakladatelTiskárna arcibiskupská (Arcibiskupská tiskárna)
Vročení1828
Vydání
ExemplářStrahovská knihovna (knihovna Královské kanonie premonstrátů na Strahově), Praha, sign. FK I 100/l
Databáze NK ČR<viz zde>
Formát

Rozsah*8 = s. [1–3] — 4–16
Poznámka k tiskuna titulní straně je uvedeno, že vyšlo „tiskem“ arcibiskupské tiskárny, o nakladateli se informace nepodává
Charakteristika

Anonymně vydaná brožura podporující reformovaný analogický pravopis. Jejím autorem byl Václav Hanka (první publikace v Rozličnostech Pražských novin, 1827, č. 98, anonymně, druhá publikace 1828 separátně — Lisický 1898: 454) a podle všeho se na vzniku textu podílel také Josef Jungmann — rozhodně vyjadřovala i jeho názory z té doby (srov. Lisický 1898: 455). Jungmann se dodatečně k autorství přiznával a poznamenal si: „… sepsán námi oběma krátký spis o pravopisu […] tím vojna veřejně vypukla“ (Jungmann 1872: 29).

 

Po publikaci Hankovy pravopisné příručky z roku 1817 (HankaPrav1817) se hrstka aktivistů národního hnutí rozštěpila na podporovatele reformy (jotisty) a zastánce tradičního tiskařského pravopisu (ypsilonisty). Jungmann přešel na stranu reformistů a stal se vedle Hanky jejich hlavním představitelem. Profesor Jan Nejedlý setrvával až do konce života na pozici ypsilonistické (zpětně jejich vztah shrnul Jungmann 1872: č. 26, s. 28n.). Ve dvacátých letech reformisté ovládli periodika spojená s národním hnutím (Muzejník díky Palackému a Časopis pro katolické duchovenstvo díky Vinařickému). Od roku 1823 platila dohoda, že děti ve školách zůstávají u starého pravopisu (srov. PařPrav1812 a další příručky), spisovatelé mohou vydávat své věci pravopisem novým.

 

Odpovědí z univerzitní katedry češtiny byla německá brožura Jana Nejedlého (NejWiderleg1828; Lisický 1898: 331 a 455).

 

Na Hanku upomíná už motto ze svatého Pavla (I Thess 5,19.21) na s. [2]; použitelnost tohoto motta jako proreformní pobídky vyzkoušel později i August Schleicher, nejspíš v návaznosti na Hanku (SchlCes1849).

 

Předmětem sporu jsou vlastně jen tři jevy:

1. psaní jota a ypsilon po c/s/z;

2. psaní spojky i/y (s významem ,etʻ);

3. psaní iniciálního vokalického u- jako u-/v-.

Analogisté argumentují tím, že rozdíl mezi „analogickým“ a „bratrským“ pravopisem je malý, není to „něco důležitého“ (s. [3]). Zmiňují se o NámGram1533 a ŠtajerZpůsob1668, o pravopisném úzu Daniela Adama z Veleslavína i tvůrců Kralické bible (s. 5). Kritizují „německý způsob“ psaní iniciálního velkého písmene u substantiv, chválí Tomsu, odsuzují Pohla (Pravopisnost) (s. 6). Jako důvod pro přijetí reformy uvádějí srovnání obou pravopisů na příkladech a diferenční schopnost analogického pravopisu, zrcadlícího gramatické rozdíly: páni, koželuzi / páni, koželuzy). O větší náročnosti analogického pravopisu při kódování se nezmiňují, to pak až u pasáže o učitelích (s. 7).

Zajímavý je argument, že „ve sprostém mluvení“ se každé dlouhé y vyslovuje jako [ej] (s. 9).

Formulace „W analogické orthografii ale celá kniha bez přjtrži posprostu čjsti se může…“ (s. 10) otvírá možnost, že v představě autora/autorů existují dvě zvukové realizace textu, jedna posprostu a druhá podle grafického záznamu — to má potenciální dopad na ediční techniky a platnost ortografických záznamů pro výroky o hláskosloví; grafický záznam dosud platil za jakési přesné potvrzení jedné zvukové realizace.

Formulace „Kdo dobrý sluch má“ (s. 11) sugeruje výslovnostní rozdíl /i/ a /y/ jako argument pro psaní spojky pomocí písmene jota.

Jen v rovině teoretické možnosti zůstává návrh, aby se místo „navčenj“ psalo „nàučenj“ (protože ve slově „naučenj“ nebylo jasné, zda nejde o diftong /ou/ psaný <au>) (s. 12).

U psaní cizích slov (s. 12) chtějí reformátoři postupovat tak, jak by si představovali práci s českými proprii v jiných jazycích; když tedy chtějí, aby se jinde psalo například „Čapek“ a ne „Tschapek“ (s. 13), budou cizí propria psát podle původních jazyků.

 

Zvláštní passus je věnován chvále analogického pravopisu a vyhlídkám. Analogický pravopis je prý nejpravidelnější v Evropě (s. 13). Následuje však hned série dalších návrhů, formulovaných jen potenciálně („kdyby geště“). Ty se zčásti uskutečnily v následujících dvou desetiletích (skladná úprava <g> a <j>, zčásti zůstaly snem („tak gako ý za ej též ú za ou /au/“ nebo „gednoduché tahy“ pro <č>, <š>, <ž>, <ch>). Tyto potenciálně navazující kroky nechávají reformátoři v roce 1828 „časům budaucjm“. Česká ortografie je dokonalá, ale ještě ne nejdokonalejší, „zdokonalegšena býti může“ (s. 14). Názorná textová zkouška má na úryvku z Komenského Ráje srdce čtoucí přesvědčit, že analogická úprava pravopisu nemá na celkový grafický obraz textu nijak výrazný vliv. Změny českého pravopisu mezi lety 1817 a 1849 byly citelné až v úhrnu — každý jednotlivý krok však bylo možné prezentovat jako relativně malý zásah. Za nejdůležitější námitku lze označit zvyk, úzus. Je neekonomické zvyk měnit. Zvyk však může být i zlý (s. 15). Námitku, že problém by nastal ve škole, reformátoři odmítají jako zbytečnou: to by se už nikdy nic nezměnilo! „Ustrnulost gest forma smrti!“ (s. 16). Je však prý třeba projevit trpělivost: „zachowána budiž na školách posawádnj orthografie, ažby se učitelé o oprawené poučili“ (s. 16). Strategie je tedy jasná: působit mírně, zdůrazňovat, že jde o malé změny (takto formulačně začal už Dobrovský v DobLehr1809), pro jisté prostředí atd., apelovat na racionalitu bez ohledu na námahu a zvyk — a pak se přijde s dalším návrhem.

 

Brožura sama je demonstrací reformovaného pravopisu a spojení češtiny s latinským tiskovým písmem, je vysázena dobře čitelnou antikvou klasicistní kresby s odpovídající vyznačovací polokurzivou.

Jazykyčeština
Primární literatura (digitální fotokopie)
  • O počátku a proměnách pravopisu českého, a v čem tak nazvaná analogická od bratrské, posavád užívané orthografie se rozděluje, k líbeznému a nestrannému uvážení všem p. p. vlastencům v krátkosti podáno. Praha, 1828. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 D 274, dostupné z WWW: <viz zde>
  • O počátku a proměnách pravopisu českého, a v čem tak nazvaná analogická od bratrské, posavád užívané orthografie se rozděluje, k líbeznému a nestrannému uvážení všem p. p. vlastencům v krátkosti podáno. Praha, 1828. Fotokopie tisku Strahovské knihovny, Praha, sign. FK I 100/l, dostupné z WWW: <viz zde>
Sekundární literatura
  • [Jungmann, Josef] Zápisky Josefa Jungmanna. Ed. J. Emler. Praha: „nákladem vlastním“, 1872 [separát z Časopisu Musea království Českého z roku 1871]. eKniha Google (fotokopie tisku Národní knihovny České republiky — Slovanské knihovny, sign. Č14130), dostupná z WWW: <viz zde> = Časopis Musea království Českého, 1871, roč. 45, č. 3, s. 258nn. Fotokopie tisku Knihovny Národního muzea, sign. Z 10 D 9, dostupné z WWW: <viz zde>
  • Lisický, Alois. Spor o i a y. Časopis Musea království Českého, 1898, roč. 72, s. 308–332 a 454–493. Fotokopie výtisku Knihovny Národního muzea, Praha, sign. Z 10 D 9, dostupné z WWW: <viz zde>
  • Sedláček, Miloslav. K vývoji českého pravopisu 1. Naše řeč, 1993, roč. 76, s. 57–71, dostupné z WWW: <viz zde>
  • Tešnar, Hynek. K pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století. Naše řeč, 2000, roč. 83, s. 243–252, dostupné z WWW: <viz zde>
  • Voit, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století I–II. 2. vyd. Praha: Libri, 2008, s. 890–892 (Tiskárna arcibiskupská /Praha/) — elektronická forma textu přístupná v Encyklopedii knihy v českém středověku a raném novověku z WWW: <viz zde>
Autor popisuOndřej Koupil
Poslední aktualizace2. 11. 2021
 
logo ÚJČCopyright © 2006–2022, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2022, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2022, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 16 lety a 19 dny; verze dat: 1.1.21
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).