Petrus Codicillus z Tulechova

Petr; Codicillus de Tulechow, Kodicill z Tulechova apod.

8°

Příručka skloňování a časování z pera mistra pražské univerzity Petra Codicilla z Tulechova (1533–1589). K českému myšlení o gramatice patří tím, že podobně jako jiné pomůcky pro výuku učené, ale neživé latiny (srov. MelGram1560, AlvInst1598, AlvPrin1711), poskytuje studentům pomocné překlady do vernakulárních jazyků. Je to gramatika „pro poslední třídu s českými a něm. příklady“ (Jungmann1849: 129, č. IV.18).

Jako motto je na titulní straně (A1r) citován starověký rétor Quintilianus (1. stol. po Kr.), zdůrazňující bezpečnou znalost morfologie jako předpoklad práce s texty — v českém překladu: „Chlapci ať umějí především skloňovat jména a časovat slovesa, jinak totiž nemohou dospět k pochopení dalšího. Bylo by zbytečné dávat rady v tomto smyslu, kdyby většina učitelů z ctižádostivého spěchu nezačínala od věcí, které by měly být probírány později, a kdyby nezaviňovali opožďování žáků tím, že je raději chtějí předvádět v něčem hodně okázalém“ (1,4,22 — odkaz na kapitolu je tedy v tisku chybný; Quintilianus 1985: 42).

Po předmluvě adresované čtenáři (A1v) najdeme v příručce v přehledu repertoáru liter (A2r) upozornění, které je pozoruhodné v souvislosti s bohemistickými diskusemi o hranici ortografie a hláskosloví při interpretaci grafiky tisků raného novověku. Za diftong <au> klade se „často“ <ú>, za diftong <ey> klade se „také“ <ý>, za <c> klade se <cz> apod. (srov. BenGram1603). Stručné sdělení se nabízí jako doklad ortografické interpretace všech tří zmíněných jevů. Týká-li se zmíněné „kladení“ tisku nebo psaní písmen, ne výslovnosti, existovala regulérní možnost napsat například slovo vidouc jako „widauc“ nebo „widúc“ bez ohledu na výslovnost (na přelomu 16. a 17. století se počítá s běžnou výslovností [ou]). tato nejednoznačnost zcela jistě zneklidňovala systémově uvažující a pečlivé tiskaře, a úzus se proto časem posunoval směrem k jednoznačnosti, nedubletnosti. — Pozoruhodné detaily lze vysledovat i o výslovnosti němčiny z českého pohledu: upozorňuje se tu na nevýraznou znělost u <B>, <W> je popsáno jako „B molle“ (měkké B) (A3r). — Co se týče české výslovnosti, může se uživatel potrápit i pobavit na cvičení souhláskových skupin se slabikotvornými hláskami (A3v).

Z výkladu o šesti latinských pádech (A4r) je jasné, že primárně tu jde o morfologii latinskou — české a německé ekvivalenty jsou jen pomocné. Poučení se soustředí na základy tvarosloví: na pět latinských deklinací (C3r), tři deklinace adjektiv (C3r až D2v), tvarosloví zájmen (D2v až D4v; bohemistiku zaujme nezúžené mého na fol. D2v, ale tvýho a svýho s úžením é > í na fol. D3r). Dostatek místa je věnován slovesným konjugacím (D4v až G2v): čtyřem pravidelným konjugacím (na fol. D8r je poučení o participiích, na které odkazuje DrachGram1660, s. 132 = Koupil 2012: 260; není nevýznamné, že na fol. E7r, F3r a F7v najdeme v daném jevu menší variantnost, už se tam nezmiňuje -c pro neutrum), nepravidelným slovesům (G2v až H1r); fol. H1r až H4r se věnují deklinaci latinských participií (podle poznámky na fol. H1v je zřejmé, že u českých přechodníků autor především rozlišuje tvary pro maskulinum a femininum, tvary pro neutrum snad zamýšlel jako společné, nerozlišené). Knihu uzavírá poučení o prepozicích (H4r až H5r), shrnutí nauky o pádech a deklinacích (H5v až H6r), praktické tabulky pro slovesa (H6v až H7r) a explicit tisku (H7v).

Pro latinu byla při tisku zvolena obvyklá antikva s odpovídající polokurzivou, čeština i němčina byly tištěny švabachem.

• Codicillus, Petrus. Elementa declinationum et coniugationum pro classe ultima. Praga, 1616. eKniha Google (fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 45 E 38), dostupná z WWW: <viz zde>
• Codicillus, Petrus. Elementa declinationum et coniugationum pro classe ultima. Praga, 1616. eKniha Google (fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 45 G 238), dostupná z WWW: <viz zde>
• Codicillus, Petrus. Elementa declinationum et coniugationum pro classe ultima. Praga, 1616. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 45 E 38, dostupné z WWW: <viz zde>

• Jungmann, Josef. Historie literatury české aneb Saustawný přehled spisů českých s krátkau historií národu, oswícení a jazyka. 2. vyd. Ed. V. V. Tomek. Praha: F. Řivnáč, 1849. Fotokopie výtisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 S 590/D.1-2, dostupné z WWW: <viz zde>
• Koupil, Ondřej. Jezuité Drachovius a Steyer gramatiky češtiny. Praha: Koniasch Latin Press, 2012 [= Grammaticae Bohemicae 2]. Fotokopie výtisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 H 334994: <viz zde>
• Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce 1: A–G. Red. V. Forst. Praha: Academia, 1985, s. 362n. (heslo Jaroslava Kolára), dostupné z WWW: <viz zde>
• Quintilianus, Marcus Fabius. Základy rétoriky. Přel. V. Bahník. Praha: Odeon, 1985 [= Živá díla minulosti 101].
• Truhlář, Antonín, a Karel Hrdina (založili), Josef Hejnic a Jan Martínek (pokračovali). Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě 1. Praha: Academia, 1966. s. 391–402; … 6: dodatky A–Ž. Praha: Academia, 2011, s. 81n.
• The Czech lands 1: A–L. Red. L. Storchová. Berlin: De Gruyter, [2020] [= Companion to Central and Eastern European Humanism 2], s. 109–115 (heslo Lucie Storchové).
• Večeřová, Petra. Šumanská tiskárna (1585–1628). Praha: Archiv hlavního města Prahy; Scriptorium, 2002 [= Documenta Pragensia. Monographia 17].
• Voit, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století I–II. 2. vyd. Praha: Libri, 2008, s. 803n. (Schumann Jan st.) — elektronická forma textu přístupná v Encyklopedii knihy v českém středověku a raném novověku z WWW: <viz zde>