1. Slovní zásoba jako systém
(1) Slovní zásoba se shoduje s jinými složkami jazyka, např. se systémem hláskoslovným nebo tvaroslovným, právě v těch rysech, které tvoří podstatu systémovosti. Slovní zásobu tedy chápeme jako systém vzhledem k tomu, že má tyto společné vlastnosti s jinými dílčími systémy jazyka: slovní zásoba je také celostní komplex souvztažných prvků‑jednotek (1.1); tvoří specifickou jednotu s okolím a je prvkem nadřazeného systému (1.2); každý prvek (jednotka) slovní zásoby je sám systémem (1.3); jednotky slovní zásoby jsou také uspořádány hierarchicky podle míry společných rysů (1.4); jsou propojeny sítí vztahů se svými prvky konstituujícími i se subsystémy, které samy konstituují, a také se systémy okolními, takže svými paradigmatickými seskupeními tvoří systém systémů v téže jazykové rovině (1.5) a svými syntagmatickými spojeními vytvářejí jednotky roviny vyšší (1.6).
(1.1) Systémová souvztažnost jednotek se projevuje tím, že jejich kvalita je určována jejich místem v systému, jejich vztahem k jiným jeho jednotkám na základě společných a odlišných rysů. Ujednotek slovní zásoby to platí především o jejich kvalitě obsahové, o lexikálním významu. Protože však lexikální jednotka má povahu znaku (viz níže 2, 2.3), je její významová kvalita neoddělitelná od kvality formální: význam lexikální jednotky je podmíněn nejen ryze významovým vztahem k jiným lexikálním jednotkám (na základě společných rysů pouze významových, 1.11), ale i významovým vztahem zprostředkovaným a zvýrazněným formou (na základě společných rysů významových i formálních, 1.12); forma lexikální jednotky je pak podmíněna nejen ryze formálním vztahem k jiným lexikálním jednotkám (na základě společných rysů pouze formálních, 1.13), ale i formálním vztahem zprostředkovaným stránkou významovou (na základě společných rysů formálních i významových, 1.14).
