touto schopností se ovšem v rovině označování skutečnosti sbližují jména se slovesy a jinými slovními druhy, kdežto lexikální jednotky neapelativní jsou omezeny na jména označující živé tvory a věci (2.12). – Vývoj v rovině denotace pak probíhá několika směry: (a) lexikální jednotky konkrétní nabývají schopnosti označovat předměty abstraktní, např. kořen (stromu) ‚podzemní část rostliny‘ → kořen (zla) ‚původ, příčina‘, vyvrátit (strom) ‚násilným vychýlením uvolnit a skácet‘ → vyvrátit (lež) ‚dokázat nesprávnost něčeho‘; (b) lexikální jednotky abstraktní nabývají schopnosti označovat předměty konkrétní, např. stč. chodba ‚chůze‘ (zláť jest náděje, by ten došel cíle, kdož chodby nepočne ŠtítMuz 129a) → nč. chodba ‚vstupní nebo spojovací prostor‘, nč. kořit se ‚projevovat úctu nebo obdiv‘→ kořit se ‚sklánět se v úctě nebo obdivu‘ (šíje vetchá otrocky se koří Krásnohorská/PS); (c) lexikální jednotky apelativní se stávají vlastními jmény, např. most → Most (název města), skála → Skála (příjmení); připomeňme, že je to i postup terminologizační (země → Země jako astronomický termín). – Právě ve vývoji lexikálních jednotek vůbec, a apelativních zvláště, se projevuje specifičnost vztahu slovní zásoby k označované skutečnosti. Žádný jiný subsystém jazyka než subsystém lexikální se totiž nevyznačuje tak těsnou a jednosměrnou souvislostí svého vývoje s vývojem společnosti: téměř vše, co společnost vytváří, dostává i jméno, takže slovní zásoba neustále rozmnožuje počet svých jednotek (jejich zánik je proti tomu jev mnohem řidší). A tak i když slovní druhy tvoří uzavřený svstém slovních tříd (1.5), lexikální jednotky se v rámci produktivních pojmenovávacích typů seskupují v třídy otevřené. Touto otevřeností tříd a těsnou vázaností na vývoj společnosti se lexikální systém liší od systémů fonologického, morfologického a syntaktického. – Studium slovní zásoby a jejího vývoje se tedy neobejde bez analýzy vývoje společnosti, a naopak – samo přináší pro zkoumání společenského vývoje cenné poznatky.

Např. výrazné obohacení české slovní zásoby o nové lexikální jednotky lze osvětlit společenským vývojem za Karla IV. a v době Husově, který vyústil v tendence nahrazovat latinská slova českými. Naopak zase důležitý fakt vývoje české společnosti, totiž demokratizace jejích sociálních vztahů v souvislosti s husitskou revolucí, může být dokumentován na vývoji celé řady lexikálních jednotek; srov. např. vznik pojmenování