lexikální jednotky. Toto pojetí denotace (denotační funkce) lexikální jednotky jako předmětně odkazovací (věcně‑pojmové) složky jejího systémového lexikálního významu vyhovuje lexikologii zejména v poměru k jiné složce systémového významu lexikálních jednotek – ke konotaci (2.12, 2.2). Denotátem lexikální jednotky pak ovšem rozumíme jednak universum skutečností zahrnovaných ve vědomí mluvčích pod jeden společný obraz, který je fixován v kognitivní složce jejího systémového lexikálního významu (denotát – typizovaná představa, denotát systémový, designát), jednak konkrétní exempláře – jednotliviny i třídy jednotlivin – tohoto universa označované onou lexikální jednotkou v konkrétních promluvách (denotát – konkrétní jev skutečnosti, denotát promluvový, referent). Skutečnosti takto neproniklé do kolektivního vědomí mluvčích a nepojmenované lexikální jednotkou nejsou, pochopitelně, denotátem lexikální jednotky; i když mohou být denotátem opisných pojmenování nebo vět, nazýváme je ve svých lexikologických výkladech prostě skutečnosti, objekty skutečnosti, reálie apod. (2.311). Denotační funkce lexikální jednotky je tedy záležitostí jejího systémového významu. Má proto u různých významových typů lexikálních jednotek svou specifickou problematiku. Závažný je zde zejména rozdíl mezi lexikálními jednotkami obecnými, apelativy (2.11), a vlastními, proprii (2.12). Zvláštní pozornost je pak třeba věnovat jednotkám terminologickým (2.13).
(2.11) Lexikální jednotky apelativní slovní zásoby se liší od jednotek neapelativních (jmen vlastních) především tím, že jejich funkcí je označovat jednotlivý předmět i třídu zahrnující jednotlivé předměty společných podstatných vlastností (pes na nás hrozivě zavrčel, pes je přítel člověka), zatímco jména vlastní takovéto zahrnující třídy neoznačují (lze říci každý Richard Novák byl gestapem zatčen, ale jméno Richard Novák zde neoznačuje třídu jedinců na základě jejich společných podstatných rysů; být nositelem daného jména není z hlediska kolektivního psychického zpracování reality podstatný rys, i když v dané skutečnosti označené uvedenou konkrétní promluvou mohla tato vlastnost rozhodovat o životě a smrti skupiny lidí). Kromě toho se apelativní jednotky vyznačují tím, že mohou označovat nejen předměty konkrétní, ale i předměty abstraktní, tj. děje, vlastnosti a vztahy jako předměty pojaté;
