[129]číslo strany rukopisu– neštěstí : expr. neštěstíčko, od zveličelých – velikán : expr. velikánek), expresívní jmena mužských nositelů vlastnosti nebo činnosti tvořená a-kmenovými příponami s paradigmatem ženského rodu (pitomý : expr. pitoma, lapati : expr. lapka, 24.2), depreciativní, znevažující výrazy tvořené komponenty jmen hodnostářů a jiných autorit (arcizloděj, velebřichatý, obrproletář) aj.[244] Jak upozorňuje J. Zima (tamtéž, 37n.), takové jednotky ani nemají synonyma, na jejichž pozadí by se mohly jevit expresívními (na rozdíl od onomatopoí typu ťapat, viz tamtéž 40).
(27) Rozvoj expresívních jednotek slovní zásoby, ztvárňujících v jazyce obsahy vědomí spojené s citovým hnutím nebo volním úsilím, má ovšem protiváhu v rozvoji lexikálních jednotek intelektuálních, jež v jazyce fixují nové poznávací odrazy skutečnosti, nové pojmy. Vznikání nových pojmů, tj. vývoj myšlení, projevuje se tedy ve vývoji slovní zásoby takovými tendencemi, které můžeme pojímat jako protichůdné vzhledem k tendencím vývoje její složky expresívní: charakterizuje-li postupy sémantické expresivity tendence k vyjadřování konkrétnímu a intenzívnímu, tj. k vyjadřování nových obsahů (expresívních) výrazy pojmově konkrétnějšími nebo nadměrnými, nadbytečnými co do počtu pojmových znaků (26.1), charakterizuje postupy souvisící s vývojem myšlení naopak tendence k vyjadřování abstraktnímu a tendence k vyjadřování přesnému, speciálnímu.[245] Viz J. Zima, tamtéž, 18, 24 a 41. A dále: zatímco pro postupy formální expresivity je příznačný rozvoj formálních prostředků významově nediferencovaných (srov. kruťák, kruťas, krutina), pro postupy intelektualizační je příznačný rozvoj formálních prostředků významově diferencovaných. Rozdělíme si tedy lexikální vývojové postupy souvisící s vývojem myšlení (intelektualizační) na postupy abstraktizace (27.1), postupy specializace (27.2) a postupy diferenciace (27.3).
(27.1) Jak bylo naznačeno, vlastním protikladem tendence ke konkretizaci ve vývoji lexikálních jednotek expresívních je tendence k abstraktizaci ve vývoji lexikálních jednotek intelektuálních.[246]K. Horálek (Úvod, 282) v té souvislosti mluví o „zákonu růstu abstraktnosti a významové určitosti“. Rozrůstání výrazové abstraktnosti totiž souvisí s jistými procesy ve vývoji myšlení: jde tu především o to, že (a) s rozvojem myšlení se tvoří pojmové jednotky stále vyšší a vyšší abstrakce, při čemž jednotka vyšší zahrnuje pojmovou jednotku nižší (srov. např. pojmy ‚kočka‘, ‚zvíře‘, ‚živočich‘, ‚organismus‘, ‚předmět‘, ‚jednotlivina‘), a že (b) na základě pojmových jednotek abstrahovaných z prostorových podnětů na naše smysly (ze smyslově vnímaných jevů a vztahů) vznikají vyšší pojmové jednotky abstrahováním od oné smyslovosti, od oné vázanosti na smyslové vnímání (srov. např. pojmy ‚terč, cíl‘ a ‚účel‘, pojmy ‚vydechnout‘ a ‚zemřít‘, podobně ‚šlápnout vedle‘ a ‚zmýlit se‘, pojmy ‚těsnost‘ a ‚úzkost, strach‘, vztahy ‚prostorová následnost‘ a ‚příčinnost‘). Lexikální výrazy pro takovéto nové pojmové jednotky relativně vyšší abstrakce vznikají vývojovými postupy, které pro stručnost nazýváme postupy abstraktizace: podle jazykové povahy je dělíme na sémantické (27.11), morfologické (27.12) a syntaktické (27.13) postupy tvoření výrazů abstraktních.
(27.11) Sémantické tvoření výrazů abstraktních je dílčí případ lexikálního vývojového postupu, o němž již byla řeč (25), tj. obohacování starého slova o nový význam ve směru působení asociativních spojů ne[130]číslo strany rukopisuexpresívních
