formální i významové. Ovšem studium kontextu skýtá nejvíce možností pro objektivizaci a formalizaci lexikální analýzy a my musíme usilovat o to, abychom i studiem ostatních významotvorných činitelů získali podobně objektivní a formalizovatelné údaje o lexikálně významových jednotkách a jejich vývoji, jako rozborem jejich kontextové spojitelnosti. Rozvoj jazykovědy však ještě nepokročil tak daleko, aby nám rozbor textů poskytl do té míry úplné, rychlé a spolehlivé závěry, jaké skýtá o vztazích syntagmatických, také o vztazích paradigmatických, tj. o vztazích lexikální jednotky k synonymům, k slovům téže slovní čeledi, k slovům téhož kmenoslovného typu apod. (3.4). I historická jazykověda by měla přispět k odstranění tohoto nedostatku zpracováním jednotlivých sémantických okruhů pojmenování, dílčích kmenoslovných a slovotvorných typů, vypracováním historických rejstříků kořenů a jejich odvozenin, retrográdních slovníků apod. Pak teprve by bylo možno objektivně a komplexně (i když ne na sto procent vzhledem k neúplnosti materiálu) posuzovat lexikálně významové jednotky v celé důsažné struktuře jejich vztahů, na základě tohoto posouzení shrnout jejich objektivní ukazatele a ty pak převést na soustavu formálních symbolů. Ale i za daného stavu se chceme přiblížit k tomuto cíli aspoň tím, že budeme při lexikálním rozboru maximálně využívat objektivních faktů spojitelnosti slova s jinými jazykovými jednotkami v kontextu (3.5), objektivních distinktivních znaků daných systémovými kategoriemi (3.44), spolehlivých vývojových paralel (i z jazyků příbuzných) a vůbec všech dostupných možností, které nám poskytnou všestrannější pohled na zkoumaný lexikální jev. Takový všestranný pohled umožní i vyrovnat se s důležitým úkolem historické lexikologie, tj. aspoň zčásti kompenzovat materiálovou neúplnost a nedostatek jazykového povědomí při studiu starších fází lexikálního vývoje jazyka. Tento úkol vyvstává před námi se vší naléhavostí již při řešení zásadní otázky studia lexikálních jednotek, tj. otázky poměru mezi lexémem jednoslovným a lexémem víceslovným. Který víceslovný výraz máme považovat za lexikální jednotku na úrovni lexému jednoslovného, když víme, že mnohá sdružená pojmenování (sousloví) vznikají z volného spojení několika lexikálních jednotek teprve během doby historické? (Viz 1.4.)

(5) Problematika lexému jednoslovného a víceslovného je složitá už tím, že má několik různých stránek (aspektů): stránku terminologickou (5.1), stránku objektivního vymezení víceslovného lexému jako lexikální jednotky na úrovni lexému jednoslovného, jak o tom byla právě řeč (5.2), a stránku vývojovou, postihující vznik víceslovných lexémů z volných slovních spojení, záměnu lexémů víceslovných jednoslovnými (univerbizaci) aj. (5.3).

(5.1) Terminologická problematika zde tkví v tom, že pro lexikálně významovou jednotku tvořenou více slovy (jako vysoká škola, dávat pozor apod.) není ustáleného názvu. Vhodně se tu sice užívá termínu „sousloví“ proti „slovo“, ale ten má u některých autorů úzkou platnost, omezenou pouze na lexikalizovaná spojení neobrazná, kdežto lexikalizovaná spojení obrazná (jako mít roupy) se pak nazývají „rčeními“. Jiní autoři zase „souslovím“ míní především víceslovné pojmenování jmenné (jako název vysoká škola, název keře zlatý déšť) a víceslovné jednotky slovesné