Sva[21]číslo strany rukopisutý Severin byl tehdejšího času v Trieru arcíbiskupem, který mnoho dobrého a chválitebného o svatým Vendelínu slyšel a jej od samého papeže sobě poručeného měl. Pročež on se nad jeho vyvolením radujíc, sám osobně do kláštera tholayského přišel a léta Páně 597. za opata ho posvětil. Tehdáž oba ti svatí nové přátelstvo[p]přátelstvo] Prátelſtwo mezi sebou učinili a po všechny dní svého živobytí věrni přátelé jsou zustali.
Nyní tehdy za jistou věc držeti se musí, že ačkoliv ten věrný služebník boží, svatý Vendelín, jsouc k témuž ouřadu od Ducha svatého povolán, svůj klášter, jak náleží, svatě řidil, předce v Tholay o jeho řízení a klášterním živobytí ta nejmenší zmínka se nevynachází, protože ti pokorni, tehdejšího času tam bydlící řeholni otcové ne[22]číslo strany rukopisubo nic o tom nezaznamenali, nebo takové spísy v plundrování kláštera spálené byly aneb k stracení přišly.
Okolo léta Páně 617. roznemohl se ten svatý opat a znamenaje, že by se jeho poslední hodina přibližovala, bez prodlení svatému Severinu to oznámiti a sebe do jeho svatých modliteb poroučeti dal.
Z ohledu obvzláštní lásky, kterou ten svatý arcíbiskup k svatýmu Vendelínu měl, přišel jest osobně k němu, chtíc při jeho posledním skonání býti a jemu nejsvětější svátost oltářní svou vlastní rukou podati. Při tom jsou tyto dva svati muži viděli, kterak dvá anjelové z nebe stoupili, jedno tenké plátno přes lůžko nemocného rozprostřeli a tři krásné koruny na něj postavili. Při přijímání poniženě klekli a pak po něm za[23]číslo strany rukopisuse k nebi se odebrali. Tenkráte svatý Vendelín svatému Severinu v tajnosti vyjevil, že on královský v škotské zemi dědičný princ, z lásky Krista Pána tu vznešenost opustil, jsouc chudým pastýřem vepřového, hovězího i ovčího[q]ovčího] Owcjho dobytka učiněn, nad čimž se ten svatý biskup nejvíce podivil a svatost téhož velikého služebníka božího nad míru sobě vážil.
Po jeho smrti řekl jest k řeholníkům: „Víte-li vy taky, jak znamenitého preláta jste měli?“ A když odpověděli: „Ne,“ řekl[r]řekl] rekl: „On se mně před svým blahoslaveným skonáním v tajnosti svěřil, že jest královský škotské země dědičný syn byl, pak že se skrytě z vlasti pryč odebral a do Říma i na jiné svaté místa v oděvu poutníka putoval.“ Tomu se tito řeholnící přenáramně podivice, před svatým tělem poníže[24]číslo strany rukopisuně
