zase k nebi se odebrali. Tenkráte svatý Vendelín svatému Severinu v tajnosti vyjevil, že on královský v škotské zemi dědičný princ, z lásky Krista Pána tu vznešenost opustil, jsouc chudým pastýřem vepřového, hovězího i ovčího dobytka učiněn, nad čimž se ten svatý biskup nejvíce podivil a svatost téhož velikého služebníka božího nad míru sobě vážil.
Po jeho smrti řekl jest k řeholníkům: „Víte-li vy taky, jak znamenitého preláta jste měli?“ A když odpověděli: „Ne,“ řekl: „On se mně před svým blahoslaveným skonáním v tajnosti svěřil, že jest královský škotské země dědičný syn byl, pak že se skrytě z vlasti pryč odebral a do Říma i na jiné svaté místa v oděvu poutníka putoval.“ Tomu se tito řeholnící přenáramně podivice, před svatým tělem poníženě na kolena padli a s největší počestnosti jeho svaté ruce i nohy líbali.
Ačkoliv pochybnosti žádné není, že svatý Severin při pohřbu zustal a toho vysoce důstojného a svatého opata v klášterním kostele před velkým oltářem osobně pochoval, však nicmeně na ráno otevřený hrob a rakev mímo hrobu na zemi státi spatřili.
Tu pobožni řeholnící, nad tím se uleknouce, svýho svatýho otce s větší počestnosti po druhy pohřbili, však ale na druhý ráno tak jako prvního dne jej nalezli. Když se to již taky i třetí ráno stalo, tu jsou seznali, že by jejich milý otec nechtěl u ních pohřben býti, protož jeho mrtvé tělo na vůz vložili, dva neskroceny voly do něj zapřáhli, a kam by chtěli, jíti jich nechali. Po malej chvíli oči se jim otevřeli a spolu veškeren lid viděl, kterak dva anjele vedle volů jdouce, jich přímou cestou k jeskynce svatýho Vendelína vedou. Tu se zastavice, nemohli dálej hnáni býti a svaté tělo na tom místě uctivě pohřbeno jsouc, mnohýma zázraky se stkvělo.
Z ohledu toho po nejakém čase moudře uznáno bylo, aby se to svaté tělo ze země vyzdvíhlo a do kamennýho, nad zem povyšenýho hrobu vložilo, kterýžto hrob s dvanácti v kameně vytesanými, vůkol stojícími apoštoly, řezbou a jinšíma obrazy okrášlen, až po dnes ještě se spatřuje. Při tej svatej a krásnej hrobce toto blahoslavené tělo mnohém více nežli prvé navštěvované, mnohýma oběťmi obdarované a od Boha vzdy většíma
