Valentin, jejich kostela patron, svatýmu Vendelínu ruku podává a tak řikaje děkuje, že on před časy od jeho farní obce morovou ránu zahnal. To procesí v předešlých kaciřských časech skrz mnohá léta sice opuštěno, před několika pak léty zase skrze velebného pána Kryštofa Waintruda, téhož města duchovního pastýře, horlivě začato bylo.
Čte se taky v starej legendě, že když jistý generál (jehožto jméno z duležitých přičin se tají) kostelní poklad u svatýho Vendelína obloupiti chtěl, při městský bráně tak docela oslepen byl, že ho svou rotou nikoli nalesti nemohl. Protož on se velice ulekl, svého hříchu želel, svatého Vendelína o pomoc žádal a po učiněném slibu hned zase zrak nabyl. Po tom tomu svatému jednu střibrnou až pod bedra šest a třidcet liberní statuji obětoval, která se až posavád u svatýho Vendelína v kostelním pokladě zachovává, a roku 1403. od vysoce důstojného pána Gerarda, biskupa a sufragana trirského, posvěcená a mnohýma svatostmi naplněná byla.
Léta 1540., když lutriánské kacířstvo veliké škody činilo, chtěli taky zuřiví kaciřové jednou nočního času město svatýho Vendelína přepadnouti a svým kaciřským jedem nakaziti. Svatý Vendelín ale své město tak mocně hájil, že kacíří nic zvitěziti ani žádnou střelní ránu do něj přivedsti nemohli, nýbrž s hanbou a vejsměškem odtáhnouti museli. To svatýmu Vendelínu jedině mímo Boha připsati se musí, že ten jeho tak krásný kostel spolu s svým velkým pokladem a mnohýma svatostmi skrz dlouhá léta v tak mnohých nebezpečných vojnách neporušený, neobloupený a ode všeho kacířského jedu až do dnešního dne osvobozený zustal. Ano, ačkoli v posledním ohni léta 1675. jistý oficir od Francouzů zřízen byl kapli s kostelem zapáliti, předce ani kostelu, ani kapli, tím mině svatému tělu podlé jeho vyznání nic ublížiti, ani žádnou škodu učiniti nemohl.
Léta 1676. Matěj Šmid z Wayerbachu, k faře Habstetten řečené patřící, měsíce června na svým smrtedlně nemocným dítěti, které jen kost a kuže a celé vytrávené bylo, milostné pomoci svatého Vendelína po vykonanej oběti skrz dokonalé uzdravení svého dítěte radostně skusil a spatřil.
Léta 1677. byl jeden kalvinský Švejcar, Vilim nazvaný, u slečny z Štetern v službě,
