kterémžto slibu oheň sám od sebe uhasl a ani zámku, ani městu dale neuškodil. Ten kalich je ještě u svatýho Vendelína, který každodenně ke mši se potřebuje, na němž ten zázrak vyobrazenej a vypsanej se spatřuje. Místo pak beránka nadřečeni páni z Nassau až posavád půl zlatýho k svatýmu Vendelínu odsilají.
Jistá též věc jest, že svatý Vendelín od kybelberské v knížectví Falcu se vynacházející farní osady jednou obecní mor odvrátil, když jsou totižto souženi obyvatelové jeho pomoc vzývali a slibili, že k němu každej rok procesí vedsti a čtyr liberní svíci darovati chtějí. Odtudž každoročně tu středu po svatodušních svátcích k svatému Vendelínu putujou a mímo ty svíce jednu korouhev [s]text doplněný editorem sebou nesou, na které svatý Valentin, jejich kostela patron, svatýmu Vendelínu ruku podává a tak řikaje děkuje, že on před časy od jeho farní obce morovou ránu zahnal. To procesí v předešlých kaciřských časech skrz mnohá léta sice opuštěno, před několika pak léty zase skrze velebného pána Kryštofa Waintruda, téhož města duchovního pastýře, horlivě začato bylo.
Čte se taky v starej legendě, že když jistý generál (jehožto jméno z duležitých přičin se tají) kostelní poklad u svatýho Vendelína obloupiti chtěl, při městský bráně tak docela oslepen byl, že ho svou rotou nikoli nalesti nemohl. Protož on se velice ulekl, svého hříchu želel, svatého Vendelína o pomoc žádal a po učiněném slibu hned zase zrak nabyl. Po tom tomu svatému jednu střibrnou až pod bedra šest a třidcet liberní statuji obětoval, která se až posavád u svatýho Vendelína v kostelním pokladě zachovává, a roku 1403. od vysoce důstojného pána Gerarda, biskupa a sufragana trirského, posvěcená a mnohýma svatostmi naplněná byla.
Léta 1540., když lutriánské kacířstvo veliké škody činilo, chtěli taky zuřiví kaciřové jednou nočního času město svatýho Vendelína přepadnouti a svým kaciřským jedem nakaziti. Svatý Vendelín ale své město tak mocně hájil, že kacíří nic zvitěziti ani žádnou střelní ránu do něj přivedsti nemohli, nýbrž s hanbou a vejsměškem odtáhnouti museli. To svatýmu Vendelínu jedině mímo Boha připsati se musí, že ten jeho tak krásný kostel spolu s svým velkým pokladem a mnohýma svatostmi skrz dlouhá léta v tak
