jeskynky navrátic, počal tam zas nad míru tuhý život vedsti. Lesní býliny pokrm, studená voda jeho nápoj byl. Na tvrdej zemi líhal, v modlitbách až do spozdilé noci trval, zimního času tuhou zimu snášel a ne jenom v neděli a ve svátek, ale i v všední dni do Tholaye na mši svatou chodíval.
Přilíš mnohé a těžké přenasledování musil od ďábla trpěti, nebo on mu na mysl uváděl, kterak by jeho pán otec a paní máteř pro něho truchlili, na všech místech hledati ho dali a žalosti skoro omdlevali. To mu šatan tak patrně představoval, jak by to viděl a slyšel, z čehož ovšem srdečnou bolest cítil. Myslil ho sice tudy pokušitel z pouště do jeho království přivábíti, bohabojný Vendelín ale s boží pomocí to tak těžké a dlouho trvající pokušení všecko přemohl. Mímo toho taky šatan tak silně a s nečistýma myšlinkami na něj dorážel, že tento čistý poustevník nejináč, nežli nahého sebe do trní vhodíc a tam až do hojného krve vylití se válíc, mohl se mu ubrániti. Jednoho času ďábel se mu zjevil v spůsobu hrozného draka a tak tuze ho přestrašil, že se domíval již v jeho požíradle býti. On ale k Bohu za pomoc volaje, znamením svatého kříže k hanebnému utíkání ho přinutil.
Nápotom, chtíc všemohoucí Bůh svého pokorného služebníka světu známého učiniti a jeho mnohýma zázraky ozdobiti, stalo se, že když jedenkrát mezi dobytek morové nakažení přišlo, okolní sedlácí k tomu svatému poustevníkovi své outočiště vzali a skrze své snážné prošení tak ho pohnuli, že s níma až k jejich vesnicím došel a za nemocný dobytek se modlíc, jej skrze znamení svatého kříže uzdravil. Skrz ten zázrak bylo jeho jméno v celém Vestriku oznámeno a takovou duvěrnost k němu u všech lidí spůsobilo, že kdo jen nejakou nemocnou ovci neb hovado měl, takové k jeho jeskynce vedl a vzdy zase zdravé domu přihnal.
Toho času umřel duchovní správce neb prelát kláštera Tholay řečeného, a nemohouce se řeholnící v volení nového preláta sjednotiti, po horlivém Ducha svatého vzyvání slyšeli nebeský hlas řkouci: „Vyvolte Vendelína, pastýře ovci, za svého opata!“ Tím hlasem jsouce pohnuti, jednomyslně k jeho poušti se odebrali, jej za svého preláta nazvali a kleče ho prosíli, aby jejich otcem a vrchním pastýřem duchovním byl.
