znamenává veliká milost božie.
Druhé máme znamenati, kteraký jest byl sud svatý Pavel. Zajisté jest byl čistý sud, nebo jest v čistotě přebýval, ten sě znamenává skrze zlatici krále Asvera, v niež kázal hostóm pití nositi. Také král nebeský skrze svatého Pavla osvietil vieru křesťanskú a jeho učením napájie věrné křesťánky, naliv veň dnes pití své milosti, když jej vzal do třetiech nebes a do rájě, ukazuje jemu své tajenstvie. Neb ten sud byl učistil syn boží, sehnav všichnu rez a nevěru, jeho svatý duch učistil věrú a svatým křížem, odjem všecku nevěru a poskvrnu od neho. A to na znamenie čistoty jeho když jemu hlavu stěli, miesto krve mléko teklo z jeho šíje. Druhé ten sud byl jest pokorný, kterúž jest okrášlil všechny čstností. Ta sě znamenává skrze karbunkula, který sě krašše svietí mezi kamením, kteréž bieše na biskupovu rúchu. Takéž svatý Pavel bieše tak pokorný, že jest řekl: „Já sem najmenší z apoštoluo, že nejsem dóstojen slúti apoštolem, neb sem byl protivník viery křesťanskéj.“ Třetie byl jest sud široký milosti božie, jenž po všem světu chodě, mnoho duší dovedl do nebeského královstvie, a kdež nemohl sám dojíti, tam své listy posielal, potvrzujě jich u pravéj vieře. Čtvrté byl jest sud tvrdý, že jeho nemohl žádný kámen truchlosti rozbiti ani zlámati, neb jest byl zlattý sud drahým kamením okován, že jest byl třikrát bičován a jednú kamenován, v žalář vsazen, u moři topen a rozličné muky trpěl, avšak nemohl jeho ižádný přelomiti ani s viery svésti ani truchlostí ani hladem ani nahotú ani mečem. Jakož sě čte o nem, kdyžto jej král Nero kázal stieti, tehdy třie rytieři otázachu jeho a řkúce: „Pověz nám, Pavle, který jest to král, proňž ty chtěš umřieti, a čso za to budeš mieti?“ Tehdy svatý Pavel poče jim kázati o radosti nebeskéj a od múk pekelných, takže jě na vieru obráti i oni jeho prosichu, a ušel a utekl smrti. I on jim vece: „Ó, buoh toho nedaj, abych já sě bál smrti, však nejsem zloděj, ale sem rytieř boží, nebo viem to zajisté, že již pójdu do královstvie nebeského.“ Tak jeho smrt nemohla přelomiti, že moha ujíti, i nechtěl. Páté ten sud byl divné světlosti, jenž osvietil nebe i zemi. Nebe jest osvietil, když jest mnohé hřiešné na vieru obrátil a jě jako krásné slunce na nebi osvietil. Druhé zemi osvietil, káže slovo božie po všem světu, a proto se přirovnává k slúpu plamennému, jenž svietil Židóm, když jsú šli přes Črvené mořě. Třetie svietil dolejším, točiž zúfalým pohanóm a kacieřóm, kteréž jest osvietil svým kázaním jakožto svatého Dionýzie. Jakož sě čte o nem, když svatý Pavel kázáše v Athenis a svatý Dionýz bieše veliký mistr pohanský a nevěřieše tomu, čsož svatý Pavel mluvieše, i uzřev jednoho slepého, vece: „Pavle, osvietíš li tohoto slepého, tehdať chti věřiti.“ Le svatý Pavel vece: „Ve jme ocse i syna i svatého ducha prozři.“ A hned ten slepý by zdráv a svatý Dionýz uvěři a pokřsti sě. A tak biesta on na ćele a on na duši oba uzdravena. Opět byl divný sud
