jest velika miestem, že viděni jsú na hoře Sion, na niež jest božie dědićstvie. Ta hora slóve Sion, to sě znamenává světlost, to jest nebeské královstvie, kdež jest den bez noci a světlost bez tempnosti, na niež máme opatřiti svého stvořitele. O téj hořě otázal svatý David boha a řka: „Hospodine, kto pójde na tu horu?“ A buoh jemu odpovědě a řka: „Nevinní a spravedlní a čistí.“ A protož, že tito mládenći byli sú ćisté dietky a nevinné, na téj hoře přebývají a bezpečni sú před svými nepřáteli.
Druhé jich veliká chvála jest tovařistvem, že mají beránka s sebú, točiž syna božieho v človečství, skrze nenž všechnu radost mají svrchovanú, jehož anjelé žádají i svatí otcsi žádali jsú viděti mnoho tisíc let a řkúce: „Vypusť, hospodine, svého beránka nebeského.“ Netolik mají od toho beránka, ale od tovařistva anjeluo a všech svatých. Ó, jak rozkošná věc jest býti v tak velikém a svatém tovařiství, když sě jeden raduje svatostí druhého. A ta chvála znamenána jest skroze jadrná jablka, kteráž jsú Židé přinesli byli z svatéj země, ta jablka mají zrna a jádra v sobě, a žádné druhému nepřekážie, takéž svatí sú v nebesiech bez závisti. Opět jich chvála veliká jest znamenáním, že všichni mládenći byli jsú znamenáni na čele božím ménem, točiž že jsú nazváni boží synové a čeled Jezukristova. Opět jich chvála jest velika zpievaním, že jsú zpievali zvláštie nové zpievanie, jehož jiní nemohli zpievati, a to jest bylo sladčejší než žádné varhany.
Druhé znamenává sě jich muka, když die: „Ti jsú zhubeni ze všech lidí bohu na čest, točiž vyňati jsú z viny, v kteréjž jsú byli narozeni, a to svú krví jsú byly pokřščeni.“ A ta jich muka jest chválena, že jest první byla, neb sú oni byli první mučedlníći před jinými svatými. Protož svatý Augustin nazývá jě kvietím, neb sú prvé zkvetli v nebesiech. Opět jich muka jest pochválena, že jsú miesto syna božieho umučeni, nebo když jsú syna božieho hledali, že jsú [jě]text doplněný editorem proň zbili. Jakož sě čte, když biechu třie králi do Jeruzaléma přijeli a ptali sě na nového krále, kde by sě narodil, tehdy král Herod to uslyšav, smúti sě, bojě sě, aby sě některý král nadeň nenarodil, jenž by jej z královstvie vyhnal, protož uprosi těch tří králóv, když by to dietě nalezli v Betlémě, by jemu pověděli, a řka: „Já tam přijeda pokloním sě jemu.“ A to vece mysle jej zahubiti. A když ti třie králové nevrátichu sě do Jeruzaléma, uzřev král Herod, že jsú jím sklamali, rozhněva sě velmě i poče mysliti, kterak by to dietě zahubil. I umysli sobě, aby všechny děti zahubil a zbil, čsož jich bylo u Betlémě, aby ten, naňž péči mějieše, byl zahuben mezi nimi. A v ta doba božím povolením pohnal krále Heroda syn jeho před ćiesaře do Říma, a tam súdivše sě s synem za dvě létě. A dokonav svú věc, vrátiv sě káza zbíti všichny děti, čsož jich bylo u Betlehemě a v tom kraji, kteréž bylo ve dvú létu a mladšie, kteréž bylo sě toho dne urodilo. A takú žalost mezi lidmi učinil, ano pláčí a kvielé matery svých dětí. A svá dva syny káza také zahubiti.
Třetie znamenává sě jich nevina, když die: „Tiť jsú beze všie poskvrny“, neb
