[27]číslo strany rukopisunoh. Porozuměv tomu Xantus, řekl: Což to, Ezope, a což jedna svině mívá pět noh? Ezop řekl: Dvě svině kolik noh mají? Xantus řekl: Osm, ale tuto jich není než pět. Ezop řekl: Ale ten krmný vepř v našem chlévě nemá více než tři. Opět řekl Xantus k přátelům: Neřekl-li jsem již prvé, že tento člověk mne zblázní. Zase řekl mu Ezop: Pane, což nevíte, když po újmu něčeho a po přidání toho zase, i také jiného přiložení, ta suma se nalézá[bx]nalézá] naléza, že to zle nebývá. Xantus pak žádné viny nemoha nalezti, pro kterouž by ho slušně s poctivostí[by]poctivostí] poctiwoſti mohl ubiti, nechal toho hněvu.

Po několika pak dnech, když s Xantem žáci v škole seděli, jeden z nich kolací jim udělal. A když jedli, vybrav Xantus najlepší kousky, dal Ezopovi, řka: Jdi domů, Ezope, a dej to tomu, kdož mi dobrého žádá i přeje.

Ezop, jda domů, rozjímal sám u sebe: Tuto již mám příčinu, abych se nad svou paní pomstil za to lání a potupu, kterouž mi novotnému služebníku přistupujícímu učinila. Nebo tuto může se zjevně poznati, kdo pánu dobrého žádá aneb přeje. Přišed pak domů, sedl a postavil košíček s tou vejsluhou vedlé sebe a pojmenovav paní jmé[28]číslo strany rukopisunem, zavolal ji k sobě, řka: Paní, této vejsluhy ty jísti nebudeš, aniž ji koštuješ. Paní řekla: Ty vždyckny blázníš a jsi pravá netrefa. Ezop řekl: Xantus nekázal tobě tohoto jídla dáti, ale tomu, kdož mu dobrého přeje. I zavolav psíka[bz]psíka] Pſyka, kterýž vždyckny pilně domu ostříhal, řekl: Poď sem, ty vlčku, tímto pokrmem toliko pochutnej břichu tvému, neb ho nenasytíš. Psík[ca]Psík] Pſyk vrtě vocasem, šel vždy po sledu, kterýž vůně z pokrmu dělala. Ezop vždy po kusu dávaje, říkal: Toběť rozkázal pán dáti, a žádnému jinému. Když pak Ezop k Xantovi se zase navrátil, zeptal se ho, dal-li by to tomu, kdož by mu dobrého přál[cb]přál] přal. A on odpověděl, že dal a před nim všeckno snědl. Xantus řekl: Což pak pravil, když to jedl? Ezop řekl: Nic, než zdá mi se, že sobě stejště po tobě a že se jemu velmi dlouhá chvíle zdá bez tebe. Žena pak jeho vzdychající a soucí smutná z toho, šla do komňaty. Když pak již po jídle bylo, napivše se, což se jim líbilo, rozličné otázky na se činili a jako nějaké pohádky na se vydávali a jedni na druhých se vytazovali. Jeden se pak otázal: Kdy největší různice a svár bude mezi lidmi? Ezop stoje z zadu (jakož byl rychlý k odpovědi i vtipu důmyslného), řekl: Když mrtví z mrtvých