hledati po domiech, a nic sú nemohli naleznúti. I přijide hlas s nebe třetie řka: „Hledajte v domě Eufemianově, ješto jest otec svatého Alexí!“ A když jeho tam hledáchu, Eufemian vece: „Nic o tom já neviem.“ Tehda oba ciesaře Archadius a Onorius s papežem, jemužto Innocencius řiekáchu, s kněžími a z žákovstvem do domu Eufemianova jdú. Tehda sluha svatého Alexí, přistúpiv ku pánu svému, vece: „Viz, pane, snadť jest onen chudý pústenník, kterýžť jest v tvém domu umřel, nebť já to věřím, že jest byl pokorný a bohu rád slúžil.“ Tehda Eufemian běžav, naleze toho pústenníka, an již umřel, a tvář jeho stkvieše se jakžto anjelská a list v své ruce držieše, kterýžto list Eufemian z jeho ruky chtěl vzieti, i nemohl. A vyšed k ciesařóm a k papežovi, povědě jim. Tehdy oni k němu do chyšky všedše a nábožně poklekše, takto mluviechu řkúce: „Kterak koli jsme hřiešní a jak jest bohu libo, vladenie na světě máme, protož žádáme toho, aby nám dal list ten, kterýž v ruce držíš!“ Tehda svatý Innocencius papež přistúpiv jemu list z ruky vzal, a on jemu ihned pustil. Tehdy ten list kázal přede všemi čísti, na němž vše bylo popsáno, co se jemu ta všechna léta dálo. To Eufemian uslyšav, hned na zemi pade omdlev. A když dlúho ležav, k smyslu se navráti, rozedře na sobě své rúcho a ruje se a tvář svú dera, velikým křikem pad na svého syna tělo, žalostivě mluvieše řka: „Ó, běda mně, synu mój! Běda mně, synu milý! I kteraks ty mne mnoho