A když s ní pílně mluviti bude, aby se zase k otci vrátila, že by poctivě měla chována býti a že by takových nedostatkuov neměla trpěti, a mnoho jiných řečí k ní vymlúval. Než velmi krátce ona jemu odpovie řkúci: „Jest mi chutnějí a milejí tuto chudobu trpěti s chudými, nežli bych bohatstvie křivého s bohatým zle požívala.“ A tak tento hrabě, slyšav jejie úmysl, že se tak pěkně v tom ustanovila, nechaje ji tu, jede sám zase domuov. A když tak svatá Alžběta mysl svú a naději k milému bohu přichýlila a uložila podlé toho, prosila jest snažně milého boha zvláště za to, aby jie pán buoh tím ráčil obdařiti, any jie toto pominulé zbožie mrzko bylo, aby na to neměla tbáti, v kteréžto prozbě pán buoh ji uslyšal. A potom prodavši to, což jejieho věna bylo, diel těch peněz mezi chudé rozdala a z ostatka špitál krásný zjednala a ustavila, v kterémžto mnoho chudých nemocných a pracných chovala, sama jim jakožto služebnice jejich posluhujíci, ony krmiece, ony omývajíci, jedněm stlala, druhé na svých plecích, kdež potřebie bylo, nosila a mazala i léčila je, z ohavnosti a z nečistoty jejich vypierajíce se kochala. A malomocné na svém luoži kladla a zzúvala je a obláčila je. A to vše s velikú radostí a s velikým utěšením, nic se jie v tom nestýskalo, což s nimi měla práci, a vedla je zmladu k ctnostem – některé k řemeslu a některé do školy a do klášteruov,