Nevěděl svatý Martin, na čem dobře učiniti. A protož těchto jemu líto bylo zuostati a s Kristem také již požádal býti. A tak když ho nětco těžce kvílilo a mladší jeho napomínali prosiece, aby nětco podlé prostřieti kázal na to luože, jakož žíně jeho ležieše, odpovie jim a řka: „Milí synové, nesluší na křesťana, aby jinačeji umřel než na holé zemi a na popele. A protož, bychť vám nynie příklad ostavil, hřešilť bych na tom.“ Oči své i také ruce vždy zhuoru k nebi zdviženy měl a ústavně se pánu bohu modlil. A měl ten obyčej, že viece vznak nemocen jsa ležal. A když ho mladší a bratří jeho prosili, aby pro polehčenie nemoci své na bok tělo své obrátil, pro nic nechtěl, než řekl jim řka: „Nechte mne tak, najmilejší bratří, ať radějí do nebe hledím nežli v zemi, aby duše má k hospodinu byla poslána.“ A netáhl jest těch slov vymluviti, ihned uhléda čerta, an jemu v nohách stojí, očekávajíce jeho skončenie. Jemužto svatý Martin die řka takto: „Co tu stojíš, hovado ukrutné, doufám pánu bohu, že na mně nic neshledáš dielu svého. Nebo toť mne dnes v svú rozkoš pán buoh na věky přijme. A pánu bohu svému tu duši, kerúž mi jest dal, v jeho ruce obětuji a poručím.“ A s tím ihned život svuoj dokona. Při jeho skončení bylo slyšeno zpievaní anjelské, jenž duši jeho provodili do královstvie nebeského. A pak toho dne, když svatý Martin pánu bohu duši svú dal, svatý Ambrož, biskup mediolanský, když mši svatú obyčejem svým slúžil, tehda mezi epištolú uda se jemu usnúti.