[11]číslo strany rukopisutoho sám od sebe a hrd tiem nebyl, vida, že ani muož držeti Božích daruov, ač jsú byly i dány jemu, leč pomocí Boží zvláštní. A také aby člověk, žádaje v náboženství s Bohem útěchu jmieti, hledaje toho, klidě sě k tomu, zaslúžil zvláštnie odplaty. A také aby člověk pílně sě střěhl netolik zlého, ale také i marného utěšenie tohoto světa, ktož chce duchovniemu s Bohem utěšenie. Nebť se mejlí, ktož chce spolu v tělesném i v duchovniem utěšení[m]utěšení] vtieſſenie kochati sě. Ano zbožný nechtě potratiti toho navštievenie Bohem utěšeného, střeže sě myšlenie marného, věda, že jakož Písmo praví, duch múdrosti odcházie od myšlenie, ješto jsú bez rozumu. A tak k navštievení[n]navštievení] nawſſtiewenie Božiemu hotovi buďme a vděčně jej přijměm! A toť jest, když bude tvrdost srdce našeho obměkčena, vztvrnost uklizena, zstydlost zahřiena, mdloba posilněna, vrtkost ustanovena, rozum prosviecen a srdce pochotností Božie milosti bude naplněno. Tuť milost Buoh svými[o]svými] ſwym zvláštniemi činy navštěvuje je, chtě, aby sě jich duše v něm kochaly a jich srdce v něm líbost jměla. A kdyžť odejde, že učijem v srdci potuchlost, tu my jej máme navštieviti, neobleniti sě pro zstydlost srdce, jíti k němu svú modlitbú, svú žádostí běžeti po něm, u vuoni masti jeho pomniec, že jest pochotný Hospodin, dobrodienie rozličná jeho obmyšlejíc, myslí přemietajíc o velebné dobrotě jeho, abychom spravedlivě řéci mohli: Mysl srdce mého vždy jest před tvým obličejem. A dotud by stracený[9]v rukopise NK XVII.C.15 je „ſateczny“ v tom pracoval, až by opět i navštievil Buoh svým ochotenstvím.
Druhé, ješto sě tiem tvrdí přátelská milost a rozmáhá, to jest, když sě své tajné věci zevují sobě. Neb ktož mi nedóvěří, ještě mne úplně nemiluje; bojí se mne. Ale když mi svá tajenstvie smie zjeviti, úfá do mne a má milost ke mně. Takéž mezi námi a Bohem čím bude větší milost, tiem budem úplnějie svá sobě tajemstvie zjevovati, a tiem opět viece sě bude mezi námi tvrditi milost. Buoh z své dobroty počal k nám milost a
