k kochání líbostí v myšlení o tom, ješto jest nečisté v sobě, jest vina. Ale bude li ďábel vzbúzeti myšlenie taká a člověk nepovolí, brání sě jim, lomozí sě s tiem, aby nepovolil, neoblíbil, nekochal sě v tom, tu jest vítězstvo a mysli šlechetné ukázanie. Jsú také myšlenie, ješto jako stien lehký brzo běží v mysli, a ač jedva že jsú, ukáží sě. V těch myšlení svatý Jeronym ani hřiechu praví, ani práce které z bojovánie. Ale ktož statečně uvede sobě dobrého obyčejem šlechetnost v srdce, a vždyť řku, napřed Božím darem: tenť i ta brzká myšlenie, ješto někdy nestojiec běžie, šlechetná a dobrá mievá z obyčeje. Protož dobréť jest, čtúc o dobrém, mluviec, slyšiec, mysléc, obyčej dobrého a šlechetnost uvésti v srdce.
Druhé máme kázen držeti a pílnost sebe jmieti v řeči, to jest abychom toho nemluvili, ješto jest ohyzdno mluviti a svědomí dobrému protivno. I mluvíme někdy k Bohu, někdy k bližním, někdy pro svú potřebu a někdy pro potřebu jiných. Podlé toho máme opatrnost držeti v řeči, s Bohem mluviec aneb k Bohu. Máme s pamětí pokorně mluviti a ne nemúdře s poctí proti tak veliké velebnosti. Die k tomu svatý Bernart: Má člověk naučen býti a napomenut, aby v svých modlitbách vzdvihl vzhuoru srdce a shromazdil mysl od rozbroje. Když pak mluvíme k svým bližním, tu má každý pílen býti, aby nemluvil toho, jehož nenie. Křivdú i Boha nesluší chváliti. Die svatý Pavel: Kdybychom to řekli, že jest Buoh učinil, jehož by neučinil, svědectví bychom dali proti Bohu. A kniehy Job dějí: Zdali jest lži našie potřeba Bohu? Vždyť najposlé řeč křivá bude škodná, ač by uprvé i pomohla něco. Neb křivá řeč činí, že nebudú pak i pravé věřiti. A ovšem tomu, kohož poznají, že mluví křivdu, jesti z desatera Božieho přikázanie křivdy nesvědčiti. A ktoť mluví křivdu, tenť také svědčí křivdu. A tak střieci sě jest řeči křivé, zlé, šeredné i také marné, ale jen mluviti potřebné vědúc, co s kým, kdy, kde a kterým činem, jakož která spravedlivá
