řečmi jeho a jako mazanec namazáno. I zpievá o něm kostel řka: Ó, chvalné světlo kostela všeho, kraššie než slunce! Ó, jistě, hvězdo apoštolóv najvyššieho, svatý Pavle, jenž jsi blesk věčného krále vlil lidské temnosti, jenž na zemi jsa, nebeskú jsi prošel tajnost, a ješto nenie mluviti člověku, to jsi spatřil, doveďž nás tam po skonánie tohoto našeho těla, jimž jsi skázal světlo pravdy! A jestliže beze lsti žádáme s ním tudiež býti, buďmež jeho následovníci s pomocí Boží i v této vyšší cestě, jelikž muožem, ješto ji nám ukazuje!
Vzav příčinu o té vyšší cestě pomluviti, ješto latíně slóve vita contemplatiuacizojazyčný text, a česky řiekám jemu duchovný život aneb spatrný, chtěl bych v této řeči ukázati: najprvé, žeť jest ten život spatrný v nábožném upokojenie vyšší života pracovitého; druhé, tak sě jest k němu připraviti; a třetie, co z toho spatřovánie bývá v tak zbožné duši, ješto sě drží snažně toho.
I pravím najprv, že ten život správně slóve vyššie cesta než život pracovitý; neb ač oba vedeta k spasenie, však tiem jest vyšší spatrný život pracovitého, že jest duostojnější; druhé, že jest ušlechtilejší; a třetie, že jest v něm užitek větší. Že jest duostojnější, z toho jest zřejmo, že duše jest těla duostojnější; takéž účinek jejie nad čin těla. K tomuť praví svatý Bernart: Ižádný čin nenie duostojnější, než když duostojnější sebe stranú činí to člověk, ješto k té straně příslušie dóstojnosti. A co jest v člověku duostojnějšieho než mysl a rozum? Protož myslí držiec sě u pravdě najvyšší múdrosti, rozumem to spatřujíc a velebnost Božie moci, múdrosti i dobroty oblibujíc, nenieť nic duostojnějšieho. A co jest nad to, když mysl nemajíc jiného nízkými věcmi obvázanie, pro něž by svobodná a čilá nemohla býti, a jmajíc zrak rozumu Božie milostí uzdravený, aby mohl zřieti v duchovnie věci, a jsúc ztažena k divným věcem vnitřnie pravdy, lpí v tom dívaní? I die k tomu opět svatý Bernart: Mysl nic nemá duostojnějšieho, než toho
