[86v]číslo strany rukopisuaby je na svědečstvie měl, ktož zbožie v své moci a v opravě má. Nařknú li to jiní, ješto zprávy nemají, tomu svědky usúditi, ješto správci nepravie, ale má je právem na něm dobyti, a povede li on potom svého svědka a zapří li jemu pán té zprávy nebo ten, ktož jej nařkl, ty on muož usvědčiti lidmi, ješto nejsú toho pána manové, nebo jeho many, kteréž on ústavně má.

Zapří li pán svému manovi manstvie a měl li jest man zprávu rok a den v své pokolenie moc a móž li on tu správu usvědčiti, jako jest napřed pověděno, tehdy svědečstvie i své manstvie proti svému pánu jedniem jeho manem a jiným druhým ctným pánem. A nemá li zprávy, tehdy on usvědčiti praví dvěma manoma toho.

Jest li u pána který člověk, že má o zbožie jednánie s některým pánem a pán jemu toho zapří a to proto, že on zprávy nemá, proto on to musí usvědčiti toho pána. Kterýž pán jednomu zbožie oddá, kdež jemu prázdno najprvé, bude li málo neb veliké a jemu to zbožie ukáže, kde leží, a zatiem příde jiný, an jemu je také oddá, když jemu najprvé prázdno bude, i jmenuje jemu to zbožie i ukáže tak, juž ten umřel, ješto jměl jmenované zbožie, ona oba přídeta před svého pána a upomienata z svého oddánie nebo manstvie, a pán die: já jeho chci jednomu poddati, a jeho první man die: Pane, ty jsi mi to dal prve, a druhý die: ty si mi pane oddal to zbožie a jmenovals mi jeho i ukázal jsi mi jej; pozná li jemu to, to jest proti němu dosti, a nechce li onen tomu věřiti, že jemu jest zbožie otdáno i jmenováno, to on musí dvěma usvědčiti svého pány manoma. A pójčí li pán manovi zbožie takto: já tobě jmenuji zbožie, ješto Kunrát drží, nebo kterak jemu dějí, když ten umře, tehdy to zbožie buď tvé manstvie, a umře li ten, on