nemohú, za to nemají jejích přísah bráti.

Když dva člověky přirozena jsú k jedné věci otumrlí nábytkové, tu mají starší meč napřed vzieti, ale jiné rovně děliti. Kdež dva nebo viec než dva jedno sbožie jedno zdělé, tu má najstarší děliti. A když synové k svým letóm jsú nepřišli, tu má najstarší bratr svého otce meč vzieti a těch dětí zprávce býti, až by k svým letóm přišli, tehdy jej jest má navrátiti i všecko sbožie, leč jim jej muož vyčistiti, kam je jej děl neb nač jest jej obrátil a nebo ač je jemu lúpežem neb kradbú kdy otjato nebo kterým nezčestiem jest straceno bez jeho viny. Také jest zprávce té vdovy, doniž jest bez muže, ač ona chce. A tak ač jie jest roven na urození, potom má ta paní bráti své věno,a to všechno, což k nábytku sluší, to sú ovce, koni, svině, krávy, kuřice, husy, kury a všelikteraké ptačstvo, zkříně, kteréž nejsú hřebem přibité, přiezi, posteli, kterúž jest ona tu přinesla, jakožto peřiny, polštáře, podušky a všechna prostěradla, ubrusy, medenice, sviecny i všecka ženská rúcha, prsteny, zápony, věnečky, žaltáře i všie dcky, kniehy, kteréž k božie službě slušejí, šlojíře i dcky, kteréž nejsú přibity, koberce, dýnice, opony, šlojieře i všelikací závojové, to jest ješto k ženskému nábytku slušie. Ještě jest mnohá věc, ješto ku paniem slušie, takéž to, což k rozličným rúchóm slušie, ale což jest zlato neb střiebro nezadělané, to slušie na dědice a nic na paní, a kdež by byl ten hospodář některú věc zastal, ji mají dědicové vyplatiti, ač na ně slušie, ale ne na paní.

Dadie li které dietě do mnichóv, ješto jim sedm let nedošlo a vyběhli zákona do čtrnádcti let, ostanú při zemském právě, i při všem, co děti, má právě takéž, jako by nikdy do mnichóv nechodily. Též právo má panna, ale pode dvěmanádcet lety. Pakli se vdá mládenec nebo vdřevně poddá po čtrnádcti letech, ten se jest i zemského