a potom rovně děliti mezi ženu a mezi děti, kteréž nejsú vdány. A jmají li ty děti bratra, jenž jest knězem a jmá kostel neb obrok, od něhož muož potřebu jmieti, tehdy bratřie neb sestry nemají s ním nábytka děliti, ale kterak koli mnoho platu jmá od duchovnieho daru, to mají na jeho ctnost zřiediti, však ten kněz dědí s druhými bratry svými dědiny.

V kterémž kolivěk sboží člověk umře, to slove dědinné sbožie, a ktož dědinu přijme, ten má s právem dluhy platiti, kteréž jest ten umrlý dlužen byl a kteréž vědie, ale kterýchžto nevědie, ty jmá ten vylíčiti na umrlého sám sedmý. Pakli se jest ten umrlý v tom blíže znal, doniž byl zdráv, před lidmi nebo na smrtedlné posteli, a ten to sám třetie móž ulíčiti, jemuž dlužen jest, ten jest své sbožie obdržal a otvedl těch sedm svědkóv.

Krádeže ani hry ani lúpeže ani lúpeže ani lichvy, toho ijeden nenie povinen platiti, ani také ač jeden proti druhému kterému súdu co učinil, pakli jest která vina na umrlého člověka ulíčena, kromě těch, kteréž sem nynie menoval, tu jistú ulíčenú věc jmají ti, jenž ji drží nebo jmají skládati, tomu, jenž jest žaloval, a také rychtářovi, pakli jest naň žádná vina neulíčena, tehdy jie dědicové skládati nemají.

O to jest o rukojemstvie, bude li, že jeden člověk, muž nebo žena, jeden druhého ručí a ručí se viece lidí s ním a ručí li se bez rozdělenie a bez výmluvy, ten kterýž se k němu ručí, muož na nich na jednoho na kteréhož chce žalovati. Ale jeden mistr slove Adrianus, jenž mnoho zemského práva učinil, ten takto praví, že ten má ke všem mluviti, neboť by se zdálo lidem, byť při tom některá lest byla by, na jednoho mluvil a na druhého nic. Pakli jest kerý mezi nimi, jenž by nejměl čím platiti, toho mají všickni rovnú škodu jmieti, a kterýž by mezi těmi rukojmiemi umřel, toho děti nabo náměstci jmají jeho diel zaplatiti kromě jeho manstvie, ot toho ijeden neplatí, než své samého dluhy. A nejmá