nejmá li ten čím platiti, jehož sú se ručili, ale musie sami platiti, a dědie li ten, jenž jsú se jeho neuručili, tehdy jej jmají usvědčiti sami třetie, a nemají li také, kto by jim pomohl svědčiti, oni sobě sami dobře pomohú svědčiti pro tu vinu. A die li který člověk, já tobě chci rukojmie zastaviti, ten jest jinde bydlem, chce li tomu právě učiniti, tehdy ten, jenž se ručí, jmá k tomu, k němuž slibuje, svój list poslati s pečetí, to jest ješto pak li pošle k němu list, potom za něhož by slibuje, tomu ten jmá lidi přijieti, jimiž by jej, ač by chtěl, zkřivditi mohl, usvědčiti, a umřel li by, takový a jsa čí rukojmie, jeho děti musie onomu plniti, ješto se jest byl ručil, leč by to byl vymluvil zvláštními slovy řka: jáť se k tobě tak ručím: umru li i mé děti prázdny byly.

Jestli také, že člověk jest dlužen a umře a neostaví po sobě, jímž by jeho děti mohly zaplatiti, ty mají toho dluhu prázdni býti před bohem i před lidmi. A bude li, že ta žena pojme jiného muže a dadie jí její přietelé sbožie, jehož dřieve nejměla, a nebo pojme li ona muže pro svého života dóstojnost nebo veselé i kratochvíle dle, jenž zbožie jmá neb kterak by kolivěk buoh nadělil nebo obmyslil, že by ona s jiným mužem ke zboží přišla, ani ten muž ani ta žena jmají platiti dřevnieho muže dluhy, než leč by buoh svú milost vzdechl.

Pakli umře kterému muži žena jeho a on jest dlužen i nejmá čím zpraviti a pojme li on jinú ženu a ona jemu dá nábytkové sbožie, on móž dobře platiti tiem nábytkem své dluhy. To jest proto ustanoveno, nebo jest muž své ženy zprávce i mistr. Ale dá li jemu jeho žena jiné sbožie, z toho a tiem muž nemuož svých dluhóv platiti, nežli s její vólí. Pakli ona jmá děti, ješto by čakaly a na ně zřeli po její smrti, tehdy jeho ten muž nemóž zbýti pro své dřevnie dluhy. Pakli budú děti spolu jmieti, doňavadž ty živy, tehdy on muož toho sbožie dobře zbýti, kteréž jest ona dala.

Když který člověk umře, tehdy ti dluhové, což jemu dlužni, spadnú na jeho děti, a to ty dluhy, kteréž mohú s právem obdržeti.