[211r]číslo strany rukopisua šaty nové i všecky nové, což k tomu příslušelo jest.“ Neb ten obyčej u nich jest, že koho daruje a k dvoru přijímá, tehdy všecky věci jemu nové dává. A hned při tom času kázal jemu zapsati žoldán dvanást zlatých služby na měséc a libru masa na den a dvě libře chleba a ječmene kuoním měřici, slámy ječné, což potřeba káže. A v těch dařiech rozkázal ho po městě voditi s pišci a z bubenníky[23]místo náležitého „s bubenníky“, jakož sem se tomu sám díval, neb jednoho tak za mne vodili s pišci a z bubenníky[24]místo náležitého „s bubenníky“ a před ním šel houf lidí a za ním druhý a ten darovaný jel na koni a každému se hlavú klaně a děkuje žoldánovi pánu svému, že jej daroval, a sedě na koni, vždycky hlavú kýve na všecky strany.

Potom pravil ten mamalík mně, že obyčej jest v zemi ejipské, že každý žoldán má právo chovati u svého dvoru padesát tisíc žoldnéřóv, ale že je ne vždycky při sobě má, než rozešle na čtyři strany země, jakž kde jemu potřeba jest. Než ustavičně při sobě třitceti tisíc jich má a již pak najméně dvatceti tisíc a již pak méně[u]méně] mene při sobě mieti nesmie, neb tomu rozum káže, že při takovém městě a mnoství lidu toho potřeba veliká jest.

Jakož což sem rozuměti mohl, že tak konečně jest, že velikú mocí žoldán panuje a trvá opatrností mnohú k tomu, nebo jeho služebníci nebo žoldnéři vešken Ejipt zpravují a řédie podlé sobě svěřených úřadóv. Měšťanóm ejipským žoldán vládnúti nedopustí ani v kterých úřadech jsou, než každý opatruj duom svój