aby jej vyslyšal. Řečí od něho i od nás před pánem v žalobě, drahně by bylo o tom psáti, než potom pán soud vydal, aby najprvé tomu lotru dali ran padesát žilami buvolovými, kterýmižto obyčej mirskati, i vydržal jest lotr ran padesát a nepoznal se jest. Opět pán rozkázal jemu druhých padesát ran dáti i prosil lotr pána, aby ho viece nedal bíti a že již pověděti chce, kterak jest učinil, i pověděl, že nám nic nedal schovati. Pak toto jisté před sebú sme měli z úsudku páně, kdyby se byl lotr po stu ranách nepoznal, že nám také každému měli sto ran dáti, a to podlé práva. Potom pán, poznav spravedlnost náši, kázal nám náše zlaté vrátiti, kteréž sme z bázní a s strachem lotru dali. A tomu lotru kázal druhých sto ran dáti pro tu nepravost, a že hambu pánu učinil jest, neb sú sobě to velmi vážili a pravili, že nepomnie, by se taková nepravost kdy v Jeruzalémě lidem neznámým od múřenína stala.

Po tom bití lotr velmi domlúval pánu, že by neprávě učinil nad ním pán. A řekl jemu lotr: „Nejsi pravý Arap, nebs mě kázal bíti viec, než právo jest. Já sem se poznal a pravdu před tebú pověděl, a protos mě ještě kázal bíti.“ Pán se rozhněval na lotra velmi i kázal jemu třetích sto ran dáti i velmi veliké rány jemu naposledy dávali, že jej potom musili preč nésti. Ještě pán, jsa přemožen hněvem, poslal za ním do karvasaru,