jimižto bieše ten vzchod na tu horu udělán. A tu rozbili jsú své stany.
Kapitola CV.
Ale jiný den učini Alexander oběti bohóm svým, a vzem s sebú dvanácet kniežat svých postupných, jide na tu horu. I najide sieň překrásnú, jenž mějieše dvanácte dveří a sedmdesáte oken. A dveře i podvojové i okna, vše z ryzého zlata uděláno. A bieše tu chrám vešken zlatý a před jeho dveřmi bieše vinice, jenž nesieše hrozny z divných perel. A všed Alexander i jeho kniežata do té sieni, nalezechu člověka, ležiece na té posteli na zlaté a v zlatohlavovém rúše. A bieše ten člověk velmi velikého těla a krásný, jehožto vlasy na hlavě i na bradě jakožto snieh najkrasší biechu. Jehožto když uzře Alexander a kniežata jeho, lekše se počechu se jemu klaněti. I vece stařec: Alexander, ty opatříš, ještoť jest tělesný člověk nevídal, a uslyšíš, ještoť zemský člověk neslýchal. Jemužto odpovědě Alexander: Ó, přeblahoslavený, kterak ty mě znáš? Ale on odpovědě: Prvé nežli vuoda ani povodně byla přikryla tvář zemskú, znal sem tvé činy. I zdali nechcete zvěděti posvátných stromů slunce a měsiece, jenž zvěstují mi a pravie? Uslyšev to Alexander, naplněn radostí velikú, vece: Ovšem, pane, žádáme je viděti. Odpovědě stařec: Jste li čisti od obcovánie ženského, tehdy móžete jíti na to miesto, neb jest sedadlo božie. Odpovědě Alexander: Čisti jsme. A inhed vstav stařec, vece jim: Složte s noh obuv a s rukú prsteny a poďte po mně. Alexander káza kniežatóm pozuostati. A složiv obuv a prsteny, s Ptolomem a s Antiochem a Pordiaxem jide. I počechu choditi po tom lesu, jenž bieše u větčí ohradě. A biechu ti stromové sto noh zvýši a biechu podobní k bobkovému dřieví a oliví, z nichžto kadidlo
