hlasem chrochotati. A inhed přikáza Alexander dievku jemu odjieti, ale on jako najukrutnějšie zvieře poče řváti. Potom s velikú nesnází popadše jeho, postavichu jeho před Alexandrem. A vida jeho Alexander, divil se jest velmi zpósobě jeho. I káza jej uvázati a ohněm spáliti.
Kapitola CII.
Odtud pohnuv vojskem, přitěže na jiné pole, na němžto divné velikosti stromové stáchu, kteréžto s sluncem vycházéchu a s sluncem zacháziechu, neb zajisté od prvé hodiny dennie vycházéchu z podzemie a až do hodiny šesté rostiechu u výsost. A od šesté hodiny až do západu slunečnieho vstupováchu v zemi, že jich nad zemí i znamenie nebieše. A na každý den ovoce přeužitečné přinosiechu. A když je uzře Alexander, přikáza jednomu rytieři, aby jemu toho ovoce přinesl. A ten, když chtieše přikázanie jeho naplniti, inhed porazi jeho duch zlobivý a před obezřením všech lidí umře. A uslyšechu hlas u povětří a řkúce: Ktožkoli k těmto stromóm bliz přistúpí, smrtí přerychlú umře. A biechu na tom poli ptáci překrotcí přeletujíc, a když jich chtieše kto dotknúti, inhed od nich vycházéše oheň a inhed toho každého ukrutně páléše.
Kapitola CIII.
Odtud pohnuv vojskem, i přitrže k jedné hoře, jenž bieše tak veliké výsosti, že v sedmi dnech ustavičně jdúce, jedva jsú vešli na vrch. A když biechu svrchu, přišlo jest množstvie drakóv, hadóv a lvóv, jenž se převelikú teskností mútiechu, že jich ledva ujidechu. A sšedše s hory, vničechu do údolé temného tak, že ledva jeden druhého mohl opatřiti. A bieše v tom údolí tak přehustá mlha, že jsú ji rukama makali. A biechu tu v tom údolí přemnozí stromové, jichžto ovoce a listie vonnú chut mějieše,
