ale ne též přirození v tobě a v ní. Nebo cožkoli sem já tobě učinil, za vděk s’ to přijal. A když sem všel do tvé síni, znamenitě polepšil s’ se. Ale když mě macecha uzří, pohorší se. Budu li s ní mluviti, v bolesti se zaže. Dotknu li se jí, bez ní bude. A protož nic více neprospívá nemocným, než léčenu od toho býti, jehož milují a jeho žádají.“ A tak takými duovody odbyl nechuti otcovy a umřela jest macecha.
Najmilejší! Tento císař móž řečen býti Adam, prvý otec náš, jenž říši mějíše, totižto ráj. V němžto měl chválu i čest a pána všeho světa jej ustavil Hospodin podlé Davidova písma: „Chválou i ctí korunoval si jej, Hospodine, na dílu rukú tvých.“ Ten císař pojal sobě pěknú ženu, totižto duši k obrazu božímu stvořenú, z nížto porodil syna, totižto našeho Pána Jezukrista, z svého těla vyvedeného, totižto z člověčenství k obrazu božímu stvořeného. Ale žena, totižto duše, umře sprostně mluvíce pro hřích, jehož se dopustil. Ihned jinú ženu pojal sobě, totižto zlost, skrze kerúž z ráje vyvržen jest a na světě tomto bídném posazen, kdežto v potu a práci život vedl. A Syn boží, jenž bieše syn jeho podlé tělesenství, z říše nebeské pro zlost jeho sstúpil s nebe, jenž učiněn jest svrchní lékař náš. Ten lékař všecky nemoci naše uzdravil tak velmi, že pověst jeho do nebe i do země, až i do pekla bieše. Ale otec Adam těžce nemocen bieše skrze hřích dopuštěný, na těle i na duši: na těle, neb ztratil ráj, v němž byl přebýval a nikdy nic zlého nečinil; na duši, nebo od Boha bíše oddělen. Ale Kristus najlépe i také dokonale svým umučením jej uzdravil. Ale macecha, již Adam usnúbil sobě bieše, totiž ďábla zlostí, jemuž poddán bíše i spojen, nikdy zdraví nechtěl. Ale pověz mi, proč? A poněvadž oba tu nemoc jměla, neb sta oba skrze hřích nemocna byla, jeden uzdraven, a druhý nic? K tomu se takto odpovídá: kakžkoli oba shřešila, a však jiným a jiným obyčejem. Nebo ďábel shřešil bez pokušení a bez ponucení jiného. A protož není též v nich přirození. Nebo
