má. A podlé toho jistého dřeva bydléše některaký had, jenž slove jakulus; ten vóně toho dřeva velmi nenáviděl. A protož, aby květ toho dřeva i ovoce zkazil, došed kořene toho dřeva, jedu napustil, a tak je nakazil. Uzřev to ten zahradník, jenž toho dřeva ostříhal, vzev dryják, vlil jej v stržeň po vrchu jediné větvi anebo prutu toho dřeva, jenž velmi jed vypudil od kořene jedem nakaženého a dřevo skrze i to jalové k plodu navrátil.
Najmilejší! Skrze toto jisté dřevo rozumí se dobrý člověk každý. Ovoce toho jistého dřeva sú dobří skutkové jich, jako sám Ježíš řekl skrze svatého Matěje: „Od ovoce jich poznáte je.“ To dřevo, totižto člověk, sladké ovoce, dokudž nezhřešil, nesl, totižto činil. Těch skutkóv starý had nemohl trpěti, ale jed pustil v kořen, když k hříchu připravil člověka prvého. A tak to dřevo bylo jedem nakaženo, že ovoce sladkého nemohlo nésti. Neb skrze mnohé dobré skutky, kakžkoli zaslúžilé, ižádný člověk nemohl do nebe jíti. Ale múdrý zahradník, Pán Buoh, Otec nebeský, uzřev to, vlil dryják v samý vrch jednoho prutu toho dřeva. Ten prut jest Panna Maria, jakož Izaiáš prorok řekl: „Vynde prut z kořene Jese.“ V ten prut puštěn byl dryják, když Syn boží poslán byl od Otce v břicho Panny Marije. A když se ráčil z panny naroditi, jed hříchu od lidského pokolení svú mocí vyhnal. A tak to dřevo tiem dryjákem v svú moc se navrátilo a všem dobrým, jichžto ten dryják došel, věčný život přineslo.
O zemi
Také čte se, že jeden čas prostřed Říma otevřela se země tak velmi, až hlubokosti země zdáchu se beze dna jako býti. Na to sú tázáni bohové, kterak by propast ta mohla zatvořena býti. Odpověděli sú a řkúce: „Nebude zavřína ta propast, jediné ač by někto dobrovolně se v ní pohřízil.“ Ale když ižádný nemohl k tomu nalezen býti, až tak dlúho, že jeden přišel, jmenem Akulius, i řekl měšťanóm římským: „Byšte celý rok mne v Římě k mé libosti odpustili živu býti, když by rok minul, s velikú radostí chci tam vskočiti.“ Tehdy Římené sjednavše se k tomu přistúpili a jemu všecko povolili. Tehdy on požívav žen i zboží svobodně i k své vóli, když rok minul, na krásném koni prudkým skokem vskočil a ihned se země zavřela.
