sobě mluviti a řkúc: „Kam sě je děla má utěšená útěcha, v niežto sě mé srdce radováše téj noci, kdyžto tě biech porodila? Ta temná noc byla od nebeského blesku osviecena, ano anděli sě pod nebesa vznášejíc, slavně spievajíc, tvú svatú milost chváléc a řkúc sladkými hlasy: Chvála buď v nebeskéj výsosti bohu. A již v tvú svatú tvář hlédaji, ana zbita a zeplvána, ztrýzněna, tvoji světie ruce i nohy nelítostivě přibitie k kříži, na tvém svatém těle celého miesta nikdě neviděti.“ A když tu rozličně kvielivši, vstavši nahoru, i počě opět v jeho svatú tvář hlédati.

V tu dobu Ježíš vida svú matku v takéj hroznéj žalosti, propovědě k niej, chtě ji někak utěšiti a řka: „Ženo, aj toť syn tvój.“ Tu praví Krisostomus: „Ó, milý Ježíši, kaks to hrubě k svéj matce miléj promluvil, ež tvú milú matku ženú nazval! Vědě, ežs to proto učinil, jež nebieše tehda čas k niej promluviti sladcě, ani jiej milú matkú nazvati. Neb čím by byl tehdy milostivějie k niej promluvil, tiem by byl věčší žalostí jejie srdce krojil.“ Potom vezřev na svatého Jana vece: „Aj toť matka tvá.“ Jako by řekl: „Měj o niej péči jako syn o svéj miléj matce.“ Od téj hodiny vzal ji svatý Jan na svú práci neb péči a jiej pokorně slúžil. V tu hodinu matka božie opět na zemi padši, omdlela. A jakž svatý Jeroným píše: „Na nie bieše plášč z plátna zkrájený, jakžto nyní v Římě panie nosie, jenž ji všicknu i s hlavú přikrýváše. Ten vešken svatú krví s kříže tekúcí bieše zekrvaven, ež na šlojieřík procházieše skrzě to.“ Opět vstavši, poče naň žalostivě hlédati.

V tu hodinu pro velikú bolest svých svatých jézev, zavola Ježíš velikým hlasem a řka: „Bože mój, bože mój, pročs mne tak ostal?“ Jakžto by řekl: „Bože otče, velikémus utrpení mé tělo poddal, jako by na mě nic netbal.“ Málo potom pomeškav, Ježíš řekl: „Žieziv sem, totiž píti mi sě chce.“ Tu praví svatý Bernhart: „Ó, milý Ježíši, o kříži trpkém nic nedieš, korunú bodlivú na svéj hlavě trpíš, jedno na žiezi voláš a řka: Žieziv sem. Bych tebe otázal, milý Ježíši, co žádáš, čeho jsi žieziv,