[A2r]číslo strany rukopisuk rytířuom a služebníkuom jeho, kteřížto všickni přijali jej jako císaře a pána sveho, neb ve všem byl podobný jemu. I nejel dále na lov, ale navrátil se s pány a s rytíři na palác císařský.
Potom Jovián vyšel z vody a nenalezl koně ani roucha sveho. I podivil se tomu a zarmoutil se z toho velmi, nebo náh byl. Tehdy myslil sám v sobě, ‹začátek komentované pasážeco by›konec komentované pasáže[7]co by: coɓy měl učiniti. A přišed k sobě i řekl: „Jest tu blízko jeden rytíř můj, půjdu k němu. Vím, že mne i koněm i rouchem obdaří. A potom pojedu na svuoj palác a dovím se, kdo mi takovou hanbu učinil.“ A tak císař Jovián jsa náh šel k hradu toho rytíře i potloukl na vrata. Tehdy vrátný otázal se ho, kdo jest to a co chce. Odpověděl: „Vyzři ven a viz, kdo jsem já.“ A když vrátný otevřel a pohleděl naň, i řekl: „Kdo jsi ty?“ Odpověděl císař: „Já jsem Jovián císař. Jdi a pověz pánu tvému o mně, ať ke mně příjde a přinese mi roucho, neb jsem i kuoň i roucho své z příhody ztratil.“ Odpověděl jemu vrátný: „Lžeš, chlape. Neb pán [A2v]číslo strany rukopisumuoj nyní přijel s císařem z lovu. A provodivše císaře na palác i navrátil se domuov a nyní sedí za stolem a jí. Avšak[8]Avšak: A wſſak proto puojdu a opovím tebe pánu mému.“ I šel vrátný a pověděl pánu svému řka: „Jest tam před hradem jakýs nahý člověk a praví se býti Joviánem císařem. A kázal Vám, abyšte mu roucho, ‹začátek komentované pasáževeč by›konec komentované pasáže[9]več by: wečby se oblekl, přinesli.“ Tehdy rytíř kázal ho před sebe pustiti. A nepoznal ho v ničemž i řekl jemu: „Kdož jsi ty?“ Kterýžto odpověděl řka: „Já jsem Jovián císař a tebe jsem pasoval na rytířstvo v ty a v ty časy.“ Řekl jemu rytíř: „Ó bezectný chlape, kdes tu smělost vzal, že se císařem[10]císařem: Cýſařē nazýváš? Pán můj císař nyní přijel s svými rytíři na palác a já jsem také s nim byl. A protož, žes jsi se císařem směl jmenovati, bez pomsty nebudeš.“ I kázal ho nemilostivě ubiti a sehnati. A když byl s hradu sehnán, zplakal velmi žalostivě řka: „Milý Bože, i kterak jest to, že mne[a]mne] mnee tento rytíř nepoznal?“
I řekl sám v sobě takto: „Jest tuto nedaleko jedno kníže, ten jest rada[11]rada: Radda má zvláštní. Puojdu k němu, neb vím, žeť mne on i rouchem i koněm opatří.“ A když při[A3r]číslo strany rukopisušel