[pC2v]číslo strany rukopisuŠvarcpurku, kterýž proti němu volen byl, dal otráviti, pouhý klam jest a nenese žádného podobenství pravdy. Ještě byla těch let taková sprostnost a upřímnost národu českého, že s jedem zacházeti neuměli a hleděli zmužilostí a sílou nepřátely přemáhati, ne lstí ani fortelem. Ale nechtěl proti pohanům bojovati, Svaté země a města Jeruzaléma, ani hrobu Božího retovati? Měl toho důležité příčiny. Věděl, že takové tažení bez velikého obtížení chudých lidí a mnohého vylití krve křesťanské státi se nemůže. Znal i to, že by málo dobrého spůsobil, by pak Zemi svatú opanoval a Jeruzaléma dobyl; poněvadž by ji křesťané proti okolním pohanům zdržeti nemohli pro dalekost pomoci a retuňku. Měl toho příklady předešlých císařův, kteříž s nenabytou škodou křesťanův takové tažení do Azie předsebrávali.

Léta Páně 1099. křesťané, kteříž s Gotfridem, knížetem z Bilionu, mezi nimiž byl i Břetislav, kníže české, táhli do Syrie, Jeruzaléma dobyli a království tam založili; ale to netrvalo přes 90 let. Nebo je zase křesťané léta 1187. skrze nesvornost svou i s královstvím ztratili a ejiptskému žoldánu odstoupiti musili, kterýž je znova saraceny osadil. Opět léta 1229. císař Fridrich II., vzav před sebe tažení přes moře, tak mnoho dovedl, že mu Jeruzaléma žoldán ejiptský smluvou postoupil, kdež on také Velikúnoc slavil a korunovati se dal. Však nedlouho křesťané v držení toho města byli, že se zase saracenům a potom Turkům v moc dostalo, kteříž jím až podnes vládnou.

Ty a jiné příhody rozvažuje císař Karel a lituje krve křesťanské, kteréž by nasaditi musil, kdyby pohany z Země svaté vyhnati chtěl, říkával: Possem equidem copias in Turcam educere, verum quam non citra Christiani sanguinis effusionem, satis ex avorum historiis intelligo.cizojazyčný text

O králi Václavovi, synu Karlovu, mnohém hanebněji píší Sylviuscizojazyčný text a jiní kronikáři němečtí. Nebo jménují ho lenivým, nedbalcem, ožralcem, o dobré víno více než o králov[pC3r]číslo strany rukopisuství