[63r]číslo strany rukopisukdyžto mají k nám přijíti. Tu jě máme[334]původně mamy, „y“ přepsáno na „e“ pošmúřně i ochotně přijieti. Ale kdyžto sme[335]původně nerozomiemy, „y“ přepsáno na „e“ sami, slušie nám k bohu kvieliti a utrpenie mieti. Ti jistí, když to uslyšěchu, silně to v svú mysl vzěchu. A bohu chválu vzdáváchu i jidechu odtud s velikým veselím.
Vecě jeden svatý otec a řka: Jest některý člověk, ješto mnoho jěda, i jest lačen, a druhý málo jěda, i bude syt. Avšak má věčší odplatu ten, jenžto jest lačen mnoho jěda, nežli ten, jenžto bude syt málo jěda.
Opět jeden stařec vecě a řka: Razi to mnichu, aby toho nikdy nejědl, čehož požádá, ale to, což buoh nadělí, a chválu jemu bez přěstánie vzdávajě.
O jednom starci bratřie praviechu, že j požádal tykvi. A když ji mějieše i pověsi ji přěd očima a nedtče sě jie proto, aby jeho žádost nepřěmohla. A tiem věčšie pokánie jmějieše, hubě své tělo za to požádanie.
Sta sě, že jeden stařec by nemocen a nemožieše ižádného pokrma přijieti za mnoho dní. Tehdy učeník jeho[336]původně zapsáno geh, „o“ nadepsáno vecě a řka: Velíš li, milý otče, ať učiním malý mazáček? I učini tak, že jemu chtieše[337]původně zapsáno chtieſta, „sta“ vyradováno a nadepsáno „ſſe“ napéci i mějieše súdek strdi a k tomu podobný súdek olejě lněného. A ten sě jinému nehodieše, než ve stklenici hořěti. Tu omýliv sě ten učeník, mně, by vzal medu, i vzě olejě i učini, jakož k jědení slušalo. A když ten stařec
