prospěti, pomysli jemu rozličné muky učiniti. A zvěděv, že to skrzě slova svatého Appolonie stala sě bieše proměna, a potresktav jeho i poda ho vyšším a věčším mukám. A počě jej přěludem nazývati. Svatý Apolonius jemu odpovědě a řka: By tomu pán buoh chtěl, že by ty i tito všickni, ješto mě slyšie mluviec, poslúchali, ješto ty pravíš mého bludu i přěludu, úfal bych bohu, že by nebyl ztracen ani oni. To súdcě uslyšav, káza Appolonie i Filomona v uoheň uvrci přěde všěmi lidmi. A když v uohni biešta, uslyšěchu všichni lidé, ano svatý Apolonius vola k bohu a řka: Ó, hospodine, nepoddávaj zvěři této, točíš pohanóm v tě věřících, ale ukaž nám zřějmě našeho spasitele! A když svatý Appoloní přěde všěmi lidmi i přěd súdci to mluvieše k hospodinu, tehdy oblak, pln jsa rosy, jě oblíči a uhasi oheň okolo nich. Tehdy ten lid i ten súdcě užasše sě, jedniem {hlasem}marginální přípisek soudobou rukou všichni zvolachu a řkúce: Jediný a mocný buoh jest křěsťanský. A když to poprávcě z Aleksandřie zvědě, zlým úmyslem rozlítiv sě i káza svým zvolencóm velmi lítým, aby toho súdci, jenž divu božiemu uvěřil bieše, i s těmi, skrzě něžto moc božie byla sě zěvila, svázány do Aleksandřie přivedli. A když vedechu všěcky svázány, milost božie jě roznieti, že ti, ješto vediechu svatého Apolonie, slovem jeho a učením na vieru sě obrátichu. Tehdy vieru přijemše a sami na svém srdci sě utvrdivše i s těmi, jenž je vediechu přěd poprávci, a přišedše, vecěchu všickni jedniem hlasem a řkúc: Křěstěné jsme