Pánu své zření míti, ukazuje nám to vlastní řeč Krista Pána (Matouš v ‹začátek komentované pasáže11.›konec komentované pasáže), kteroužto nás sám k sobě laskavě pobízí a zuove řka: „Poďte ke mně všickni, kteříž jste obtíženi a jáť vám polehčím.“ Opět na jiném místě (Jan v ‹začátek komentované pasáže14.›konec komentované pasáže kapitole) ozajvá se sám řka: „Já jsem cesta, pravda i život. Žádný nepříjde k Otci nežli skrze samého mne.“
Tentoť jest věčný život, aby poznali tebe, samého Boha pravého, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista. Protož, křesťane milý, chceš-li do života věčného trefiti, musíš tou cestou kráčeti a těmi dveřmi projíti. Nedajž se tehdy s té cesty pravdy a života, kteráž Kristus jest, svésti ani těch dveří, jimiž se k Otci nebeskému vchází, nedaj sobě zavříti, bez kteréžto cesty a dveří žádný člověk k Otci nebeskému přijíti nemuože.
Krystus Pán jest ten pravý a věčný kněz.
Apoštol svatý Pavel k Židům v té vší epištole o rozličném biskupství vypisujíc dí: „Každý zajisté biskup z lidí vyvolený za lidi bývá postaven v těch věcech, které jsou k Bohu, aby obětoval dary a oběti za hříchy.“ A potom k posledku dokládá, že Pán Kristus jest ten věčný kněz vedlé řádu Melchysedechova. Též i tomu učí, že pro trvání jeho věčného kněžství náleží mu obětovati za všecken lid, náleží jemu mezi Bohem Otcem a lidmi jednati, prostředkem býti, za lid orodovati a krátce všecko, což najvyššímu biskupu v Starém zákoně náleželo a poručeno bylo, činiti.
Onť zajisté sám skrze sebe samého přístup má k Otci do svatyně svatých. Onť jest smírce a ta věčná obět, poněvádž jeho kněžství věčné jest. Onť jest také k tomu tak zpuosobný, že s námi shovění má, neb on naší křehkosti a mdloby učasten byl, však kromě hříchu. Protož my k němu své zření a outočiště v našich potřebách míti máme jakožto k milostivému spomocníku svému.
K Ziduom v ‹začátek komentované pasáže3.›konec komentované pasáže: „Protož majíce Biskupa velikého, kterýž nebesa pronikl, Ježíše Krista
