[9r]číslo strany rukopisuslýcháno, by kto zabil bratra svého! Běda mně o tobě, bratře mój Jozef! Běda mi radosti šedin otce mého Jákob a pláče jeho, který učiní všecky dny života svého! Ó nešlechetní bratří, poďte! Co poviete otci vašemu, když die: ‚Kde jest Jozef, syn mój milý?‘ Ó bratří zlořečení, kde ste pochovali jeho?“

I odpověděli sú k Rubenovi: „Pravíme skrze boha najvyššieho: neučinili sme jemu toho, což ty myslíš, ani sme jeho zabili, ani on umřel jest, než prodali sme jeho [9v]číslo strany rukopisukupcóm izmahelitským za třidceti hřiven, když sú jeli do Ejipta. Protož vezmi tři hřivny, které tobě mají býti!“

Slyše[j]Slyše] Slyſſte to Ruben, plakáše pláčem velikým a hořce, řka: „Ó bratří nemilostiví, sviecnici otce vašeho zahasili ste, huol podpory[k]podpory] odpory starosti jeho zlomili ste! Ještě lépe by bylo jemu, aby nikdy byl synóv neměl!“

Bratřie jeho řekli jemu: „Teď sukně jeho krumpovaná, setněte kozla a ve krvi jeho omočme jí a pošlem ji otci a dieme otci: ‚Zvěř snědla Jozefa!‘ [10r]číslo strany rukopisuA nebudeme vinni před otcem jeho.“ I bieše roztrk mezi bratří, kto by otci sukni ukázal. Tehda řekl Ruben: „Vy ste učinili tuto nešlechetnú věc: svobodného[l]svobodného] ſwiobodneho prodali ste k věčnéj službě, a tak vy neste sukni k otci jeho! A vezmete zlořečenstvie za požehnánie.“ A snikše se v hromadu synové dievčí, Dan vzal sukni tu a odešli sú všickni k otci jeho.

A když uzřel je Jákob, řekl: „Kde jest syn máj Jozef?“ Odpověděli: „Zajisté ty s jej zahubil! Nižádný jeho nezabil, jedno [10v]číslo strany rukopisuty! Zdali nevieš, že vlkuov mnoho jest na púšči? A my nemohli sme přijíti k tobě ve třidceti dnech, abychom vzeli potřebu, a báli sme se hnáti s stády před vlky. A věz to, otče, zajisté, když sme chodili po púščinách, nalezli sme sukni tuto krvavú. Proč si mládence poslal na pustočiny? A opatř, jest li to sukně syna tvého Jozefa, nebo nic?“

A když sú roztáhli sukni před otcem a jiné rúcho a když uzřel Jákob, inhed zaclonily sú se oči jeho a umenšilo se síly jeho od [11r]číslo strany rukopisutoho dne. Roztrhl rúcho své, i řekl: „Běda, běda, běda mně, slúp starosti méj, běda mi[11]na tomto místě bylo korektorem podtrženo a následně přeškrtnuto nie ſlup, ó utěšiteli bolesti méj! Ó krásné a velmi milé tvé nepřítomnosti nebytí! Bolest, zámutek srdce mého velmi hořký! Ó přešťastná Ráchel, že jsi umřela a že nevidíš sukně téjto krvavéj! Ó Jozef, synu mój milý, běda šedinám otce tvého! Běda Benjamin, bratru tvému, který dnes osaměl jako hrdlice! Ó synu mój Jozef, kde sú sny tvé, jimiž[m]jimiž] gimz obveselováše srdce mé!