a bez toho krása nic nenie ani se hodí. Spi se mnú, spi, ó Jozef! Bojíš li se hřiechu, vezmi z pokladuov mých zlato a stříbro a daj almužnu chudým hojně a odpustí tobě pán buoh tvój!“

Tehdy Jozef počal se modliti a volati ku pomoci božie a řka: „Pane bože Abrahámóv, Izákuov a Jákobóv, otce mého, prosím tebe, buď pomocník mój a zbav mě téjto ženy, skrze nižto ďábel chce zatratiti duši mú a tělo mé porušiti smilstvím! Rozpomeň se, hospodine, na starost otce mého Jákob! Slituj se nad vězením mým v Ejiptě, nebo stojí o mú strátu smilstvie s túto ženú, která povstala jest proti mně. Nebo ty jsi mocný všecky věci učiniti!“ Paní jeho, tyto věci slyšéci, pustila jej, ale ďábel paní nepropustil, než viece ji zapalováše. A ona, chodieci proti Jozefovi, zdycháše, ženskými znameními hmyzáše. Ale Jozef neodpověděl jí nic.

Jednoho dne vzala sobě hodinu i povolala paní Jozefa, jako služby jeho potřebujíc. Přišel k nie a ona chytila jej za plášč a řkúci: „Dosovad, ó Jozef, nuzila sem se já a již sama sebe zdržeti nemohu viece, poněvadž na každý den vidím tě očima mýma. Prosím tebe, a ty mne uslyšeti nerátíš ani mi co odpovieš! Sama se v sobě hryzu a pálím se vždycky a opřieti se tomu nemohu. Srdce mé již usvadlo a hyne na mně tělo mé nocí, ve dne v nespání. A dny své v hořkosti a v zamilování v těch, ješto mne netbají, aniž mohu déle trpěti. Ze dvojieho jedno sobě vybeř tu hodinu: nebo spi se mnú a budeš svoboden, aneboť přisahám skrze život faraonóv, že já sepnúc ruce položím na hlavu tvú a pokřiknu tak daleko, že uslyší všickni služebníci faraonovi, kteříž vně stojie s čeledí naší, a řku, že jsi ty všel ke mně a chtěl jsi mne porušiti na loži pána svého. Nuže, voliž sobě z toho dvého, co chceš!“ I přičinila žena toto: „Ó Jozef, Jozef, slituj se nad krású mladosti tvé! Běda, běda bude mladosti tak ušlechtiléj, kterúžto Ejipščí nynie zkazie, pohanbie! Uzříš ruce tvé svázány szadu a hrdlo tvé ztaženo