neumie pověděti, rybáře toho otázachu. A on jemu povědě, že jeho nalezl, an tápá po moři. „Ale kteraký jest, toho já neviem.“ Oni slova rybářova přijechu a královi to pověděchu. Král jim vece: „ktož koli jest a odkavadž jest, toho neviem, ale pro tu službu, kterúžto jesti mně dnes poslúžil, dajtež jemu rúcho nové a pojmětež jeho do mého domu, ať se mnú večeří v mé sieni.“ A což král rozkáza, to se ihned sta. Král ten dětí jiných nejmějieše než jedinú dcerku, a ta bieše převelmi krásná. A ta podlé těch časóv obyčeje umějíše hústi a plesati, jakožto také i jiné kněžny činiechu. Nebo tehdy bylo by té kněžně ohavno, kteráž by toho neuměla. A to řiedko činiechu, jediné před otci svými a nikdy viece. A když jednoho dne královna, ješto jie řiekáchu Lucina, připravivši se i jide před otce a před jeho hosti i poče tu plesati a hústi. A to tak sličně i slušně činieše, že všickni opustivše krmě i díváchu se hudbě její a plesání jejiemu. Jediný tu Apollón bieše, jenž na to nic nedbáše ani hledieše, ani o jejiem plesu ani o jejie hudbě. Tehdy jeden, sedě vedle Apollóna, i vece jemu: „Cožť se tobě zdá do tohoto plesánie?“ Apollón na to hlavú vrže a mrde. A to královna mrdenie uzřevši i zarmúti se tiem tak převelmi, že ihned zapomena svého veselé všeho i sede zarmútivši se. Král ke dceři povědě: „Dcero milá, pros mne začkoli chceš, toť dám tobě, jediné buď vesela. Královna ukázavši na Apollóna i vece královi: „Dokavadž onoho živa vidím, vesela býti nemohu. Chceš li mne veselu viděti, svój slib, který si mi slíbil, naplniž jej a přikažiž jemu ihned hlavu stieti a před mě přinésti.“ Král jie otáza, čím by k nie byl provinil. Králová vece: „Zdali to není vina, že když mú hudbu i plesánie všickni chválé a on jediný na to hlavú mrdá?“ Král múdrý a neunáhliv se ke dceři vece: „Dcerko milá, neviem, proč by on to učinil.“ Král jemu vstáti káza i otáza jeho, proč by on na takovú královú hlavú mrdal? Apollón vece: „Králi šlechetný, jáť sem na královnu nemrdal, neboť jesti králová poctivá a šlechetná, krásná i kázaná.